Antonov 225: Největší letadlo světa mělo převážet raketoplány, je jediné na světě

Historie letadla Antonov An-225 se začala psát v osmdesátých letech minulého století. Sovětský svaz tehdy potřeboval stroj, který by byl schopen přepravy raketových motorů pro raketu Eněrgija a raketoplánu Buran. Jeho předchůdce Mjasiščev VM-T byl pro tyto účely nadále nevyhovující, a ukrajinští inženýři proto dostali za úkol vytvořit sovětskou obdobu amerických Shuttle Carrier Aircraft, letadel, které převážely raketoplány.

1. prosince 1988 proto spatřil světlo světa stroj, který ve své velikosti dodnes nemá konkurenci. An-225 vychází konstrukčně ze svého předchůdce Antonova An-124, na rozdíl od něj má ale rozšířený trup, prodloužená křídla a dva dodatečné dvouproudové motory, celkem tedy šest motorů. Podvozek letadla má 32 kol a jeho celková váha činí 175 tisíc kilogramů. 

Jeho délka přesahuje 80 metrů a na výšku má více než 18 metrů, tedy takový menší panelák. Posádku tvoří šest osob a do nákladového prostoru se vejde předmět o maximálních rozměrech 6,5 metrů na šířku, 4,4 metrů na výšku a více než 43 metrů na délku. Není bez zajímavosti, že podlaha nákladového prostoru je vyrobena z titanu. Maximální vzletová hmotnost letadla i s nákladem je přes 600 tun.

Stroj chtělo Rusko i armáda

První zkušební let se uskutečnil 21. prosince 1988 z letiště Kyjev-Gostomel a trval 74 minut. Dopadl úspěšně a inženýři a konstruktéři pod vedením šéfkonstruktéra Petra Vasziljovicse Balabujeva sklidili uznání za dobře odvedenou práci.

Letoun se postupně dostal do ostrého provozu a Sovětský svaz uvažoval i o druhé verzi letadla, navíc o něj projevila zájem i armáda. Z důvodů složitosti a finanční náročnosti ale nikdy žádná další verze letadla nevznikla, přesto leží v ukrajinských hangárech dodnes druhý trup stejných rozměrů, který měl být na konstrukci dvojčete Antonova plánované v roce 1994 použit. 

V roce 2006 se opět probudily snahy postavit i druhý letoun stejné velikosti. Hotový měl být o dva roky později a od svého staršího bratříčka se prakticky neměl lišit, až na modernější vybavení v kokpitu. I z toho ale sešlo a ani další pokus, který měl vzniknout pod záštitou ruského ministerstva obrany, nebyl realizován. Ten proběhl v roce 2011, kdy si resort vyžádal informace k možné dostavbě letounu od ukrajinského výrobce, plány ale zhatila krize, která na východě země vypukla. Dnes už je proto téměř jisté, že se druhý Antonov do vzduchu nikdy nepodívá.

Letadlo potopil kosmický program

Jediný exemplář začal svůj účel plnit 13. května 1989, kdy poprvé vzlétla z letiště Žukovskij na kosmodrom Bajkonur s Buranem na zádech. Sovětský raketoplán doprovázel Antonova i na leteckou přehlídku do Paříže a na zpáteční cestě se 19. června 1989 zastavil na tehdejším ruzyňském letišti. Praha tak byla historicky druhým zahraničním městem, ve kterém letoun přistál. Bohužel se ale jednalo o nouzové přistání kvůli poruše hydrauliky.

Praha byla také posledním místem, do kterého zavítal sám Buran. Ten svůj první let vykonal 15. listopadu 1988, na jeho palubě ale nebyla posádka, a celý let byl plně automatický. Raketoplán letěl 3 hodiny a od té doby se sám do vzduchu nikdy nepodíval. Po jeho návštěvě na hřbetě Antonova v Paříži a Praze byl ruský kosmický program zrušen a Buran svému účelu nikdy nedostál.

Zrušení kosmického programu mělo přímou souvislost i se samotným Antonovem. Pro Sověty se tak velké a provozně nákladné letadlo stalo nepotřebné, a proto bylo v roce 1994 odstaveno na letiště v Gostomelu. Do vzduchu se opět dostalo až v roce 2001 a dnes slouží pro přepravu nákladu ukrajinské společnosti Antonov Airlines.

Větší letadlo neexistuje, ani nemůže

O mohutných velikostech Antonova se dodnes vedou spory mezi ostatními leteckými konstruktéry. Airbus tvrdí, že jejich letoun A380 je největší osobní dopravní letadlo co do šířky a výšky. Boeing pro změnu uvádí, že nejdelší osobní dopravní letadlo je jejich 747-8. Antonov An-225 Mrija má ale v čistých číslech jasnou převahu a jeho rozměr dodnes nikdo nepřekonal.

Ostatně ani to není náhoda. Pro konstruktéry by dnes nebylo těžké vytvořit a postavit masivnější létající pevnosti. Problém by nastal ve chvíli, kdy by letadlo mělo přistát. Nemělo by kde. I Antonov dnes potřebuje vzhledem ke svým rozměrům speciální letiště a není schopno přistát kdekoliv, stejně jako jej nemůže pilotovat každý druhý pilot. Pokud by vznikl větší stroj, musel by mít nejen perfektně vyškolené piloty, ale i speciální přistávací dráhy. A to by bylo neefektivní a značně neekonomické.