Potopení Titanicu: Proč spolumajitel White Star Line náhle zrušil lodní lístek?

Odpověď je jednoznačná – s ohledem na rozpitvání do posledního detailu jsou dnes de facto vyloučeny „překvapivé a nečekané“ zprávy. Proto se sahá k různým konspiracím a snaze dokázat, že to nebyl ledovec, kdo zapříčinil zkázu údajně nepotopitelné lodi, nýbrž požár, chyba kormidelníka, špatný materiál, celkově odbytá stavba nebo dokonce pojišťovací podvod. Jak se říká, není šprochu, aby na něm trochu pravdy nebylo, i když některé kombinace jsou vysloveně šílené.

Pomalu se zapomíná na fakt, který se odehrál těsně po vyplutí parníku z kotviště v britském Southamptonu. Mohutné šrouby parníku zabraly a začaly nebezpečně přitahovat k sobě americký parník New York. Víry byly tak mocné, že popraskala kotevní lana a loď se nebezpečně blížila k boku Titanicu. Není pochyb o tom, že by náraz znamenal značné poškození a „panenská plavba“, jak se říká oficiální první cestě na pravidelné lodní lince, by skončila velice záhy. Naneštěstí (což ovšem tehdy nikdo nemohl tušit) jeden z přístavních remorkérů zareagoval včas a New York se mu podařilo z plavební dráhy Titanicu odsunout. Podle dochovaných svědectví v té době byla mezera mezi oběma parníky nějakých 70 cm.

Na začátku tohoto roku se rozvinula zatím poslední (i když zdaleka ne původní) teorie o požáru v podpalubí. Má své zastánce i odpůrce, s ohledem na stále vděčné téma se o ní nejspíš povedou dlouhé debaty. Jedním z nejpádnějších důvodů je náhlé zrušení lodního lístku spolumajitele rejdařství White Star Line bankéře a z dnešního pohledu miliardáře Johna Pierponta Morgana. Můžeme se dohadovat, zda by byl natolik necitelný, že by poslal 2207 lidí do takového nebezpečí. Faktem ale zůstává jeho setrvání v Anglii a také skutečnost, že v tehdejším Queenslandu (dnešní Cork), dezertovalo z lodi několik členů posádky. Jeden z nich prohlásil, že technické vybavení lodi bylo spíše na průměrné úrovni, lodní stožár s anténou pro vysílačku nevyhovující a posádka naprosto nepřipravená a sama bloudící po lodi.

Jediné, co ještě občas přinese vzruch, jsou aukce, na nichž se draží předměty z Titanicu. Ponechme stranou smysl sběratelské vášně tohoto druhu a připomeňme si některé unikátní položky. Před necelými dvěma roky se vydražila dochovaná sušenka z jednoho záchranného člunu, kterou zachoval pro budoucí věky pasažér lodi Carpathia James Fenwick. Získal ji při zachraňování pasažéru z potápějící se lodi. Její cena se vyšplhala na 15 000 liber a putovala k nejmenovanému fanouškovi do Řecka.

Dražily se i dopisy napsané v posledních chvílích existence parníku (jeden z nich byl symbolicky vydražen při stém výročí katastrofy), ale také fotografie ledovce, který se stal pro Titanic osudný, snímky záchranných člunů a pasažérů na palubě lodi Carpathia. Poslední žijící pasažérka z Titanicu Mellvina Dean ve svých 96 letech byla nucena prodat několik cenností, které uchovávala jako památku na katastrofu, donutila ji k tomu svízelná situace a nutnost si zaplatit pobyt v domově důchodců. Jistou satisfakcí jí mohlo být, že za pár dopisů, několik drobností a kufr s oblečením dostala místo očekávaných tří tisíc 31 150 liber. Bohužel se z nabytého majetku dlouho netěšila – žena, která cestovala na lodi jako dvouměsíční batole, zemřela ve věku 97 let v květnu 2009, tedy zhruba půl roku poté, co se rozhodla své vzpomínkové předměty prodat v aukci.

Pochopitelně existuje i nemalý počet chytráků, kteří chtějí na stále živém zájmu o „nejslavnější vrak“ vydělat. Neustále se objevují nové a nové předměty, o kterých majitelé tvrdí, že jsou to „zaručené“ artefakty. Stále dokonalejší technologické postupy jim však hatí plány, proto změnili taktiku a pokoušejí se nějakým způsobem vymyslet věrohodnou legendu, jak se třeba sto let starý předmět na Titanic dostal.

Jedním z nejznámějších případů byl případ dvouleté Helen Loraine Allison, která se právě v tomto věku údajně při ztroskotání lodi utopila. V roce 1940 se však náhle zjevila jistá Helen Kramer a tvrdila, že právě ona je tou dívkou, o níž se myslelo, že zahynula. Vysvětlila to tak, že jí otec na poslední chvíli umístil do záchranného člunu a muž, který se jí ujal, jí potom přijal za vlastní. Tato vychytralá dáma si užívala publicity a intenzivně živila kampaň, aby měla právo na rodinný majetek Allisonů. Ti samozřejmě označili Helen Kramer za podvodnici a odmítali s ní jednat. Nikdy nepřijali její tvrzení, navzdory obrovskému mediálnímu tlaku až na hranici výhrůžek. Když Helen Kramer v roce 1992 zemřela, převzali štafetu snah její potomci, ale nakonec jim sklaplo. Při testování jejich vzorků DNA bylo totiž spolehlivě vyloučeno, že by existovala nějaká genetická spojitost mezi rodinou Allisonových a zmíněnou ženou, která se prohlašovala za jejich rodinného příslušníka.

Za množství filmů jmenujme jeden – propagační nacistický velkofilm, jehož výrobu zadal a schválil ministr Josef Göbbels, šlo pochopitelně o překroucený příběh, mající ukázat světu proradnost a nabubřelost britské společnosti v kombinaci s židovskou zákeřností. V době, kdy nacistická vojska bojovala v Rusku a v Německu byl nedostatek téměř všeho putovaly miliony říšských marek (v přepočtu 180 milionů dolarů) na nákladné a olbřímí makety lodi včetně obrovského množství komparsu. Kontroverzní režisér Herbert Selpin však při natáčení kritizoval politiku nacistické strany, byly udán svým přítelem, scénáristou Walterem Zerlett-Olfeniem. Po konzultaci s Göbbelsem byl zatčen a den poté byl ho stráž našla v cele oběšeného. Ačkoliv se oficiálně hovořilo o sebevraždě, dodnes je mnoho historiků, včetně odborníka Hanse Schmida přesvědčeno, že za jeho smrt je odpovědné gestapo. Film nakonec Göbbels ohodnotil jako nepovedený a promítal se pouze v okupovaných státech, tedy i v protektorátu Čechy a Morava.