Zkáza Challengeru, 26 let poté - jak NASA přišla o iluze

Od této chvíle v sobotu uplyne 26 let. Amerika zažila do té doby nejtragičtější dějství historie letů do vesmíru. V troskách vesmírného korábu zahynulo sedm astronautů – pět mužů a dvě ženy. Byl to pro Američany a také pro vesmírnou agenturu NASA šok. Až do tohoto dne měly raketoplány pověst nezničitelného dopravního prostředku, obdobně jako Titanic před první plavbou přes Atlantik. Jejich lety se staly nudnou rutinou. Tato pověst vzala za své při desátém letu Challengeru.

V osudný den bylo na floridském mysu Canaveral mrazivé počasí. Ráno naměřili minus 4 °C, v noci až minus 17. Na rampě se tvořila námraza a z lodi visely rampouchy. V takových podmínkách raketoplán dosud nestartoval. Někteří technici firmy Thiokol, která konstruovala palivové nádrže, varovali, že teflonové těsnění může v tak nízké teplotě popraskat. Žádali odklad startu. Tlak na dodržení data startu byl však silný. Pro odklad předcházejícího letu se posunul i termín startu Challengeru. Další raketoplán Columbia měl odstartovat už 6. března, takže další odklad mohl natěsnaný rozvrh zkomplikovat. Ředitel NASA Jesse Moore proto prohlásil, že agentura a představitelé dodavatelů považují podmínky za přijatelné pro start. Challenger odstartoval k bezoblačné obloze se sedmi astronauty 28. ledna 1986 v 11:38 východoamerického času (v 17.38 SEČ). "Je to paráda!" pochvalovala si první kilometry 14 vteřin po startu letecká specialistka Judith Resniková. Avšak už při vzletu zaznamenala kamera obláček černého dýmu na plášti jedné z nádrží. Nikdo netušil, že to je předzvěst vážných problémů. Plamen unikajícího vodíku rychle přepaloval spodní spoj mezi hlavní nádrží a pomocným motorem a z prostoru se valil kouř. Ještě sedmdesát vteřin po startu hlásil velitel Francis Scobee: "Vše O.K., jedeme na plný plyn!" Posledním zvukovým spojením s kabinou byl v čase T + 73 vteřin výkřik pilota Michaela Smithe. V té chvíli nastal výbuch unikající vodíkové směsi. Telemetrie na všech 518 obrazovkách v řídícím centru v Houstonu se zastavila a na obrazovkách se objevilo písmeno "S" znamenající statický, neměnný stav. V řídícím centru i mezi diváky na mysu Canaveral nastalo hrobové ticho. S havárií raketoplánu nikdo nepočítal.

Technici upínali zrak na obrazovky, doufali, že se Challenger vynoří z oblaku dýmu a pokusí se přistát. V totéž doufali diváci na Floridě, Avšak Challenger se neukázal. Centrála zůstala bez telemetrických údajů, na kanále zvukového spojení byl monotónní šum. Za několik desítek minut vyrazily do oblasti předpokládaného pádu trosek pátrací letouny, vrtulníky a lodě. Za další čtyři hodiny ředitel letu Jesse Moore s kamennou tváří potvrdil nejhorší obavy: "Podle zpráv, které mám od záchranných oddílů vyslaných na místa předpokládaného dopadu Challengeru, nejsou žádné náznaky, že by někdo z posádky přežil," řekl. Za tři týdny jedna z lodí objevila trosky palivových nádrží. Počátkem března moře vydalo kabinu raketoplánu. Ležela v třicetimetrové hloubce. Ve vraku byla těla všech sedmi členů posádky. NASA původně tvrdila, že posádka raketoplánu hned v prvních vteřinách po výbuchu ztratila vědomí důsledkem poklesu tlaku v proražené kabině. V kabině však byly dýchací přístroje, z nichž tři byly použité. Vesmírná agentura po havárii Challengeru přerušila lety raketoplánů až do roku 1988. Palivové nádrže doznaly změn a vesmírná agentura zpřísnila podmínky pro start. Ani to však nedokázalo odvrátit katastrofu dalšího z flotily raketoplánů – Columbia, který se roztrhl při přistání v únoru 2003.   Také z této havárie se NASA otřepala a raketoplány létaly dál. Jejich éra se definitivně uzavřela až v roce 2011. SEDM STATEČNÝCH Z CHALLENGERU: Francis Scobee (velitel) - narozen 19. května 1939. Do armády vstoupil v roce 1965 a dosáhl hodnosti majora. Absolvoval leteckou školu výzkumných pilotů. V roce 1984 absolvoval první let do vesmír. Michael Smith (pilot) - narozen 30. dubna 1945. Sloužil jako zkušební pilot a pilot stíhaček. Let Challengeru STS-51 měl být jeho premiérou ve vesmíru. Ellison Onizuka (letový specialista) - narozen 24. června 1946. Vystudoval letecké inženýrství na univerzitě v Coloradu. Poté se podílel na zkouškách letadel. Do týmu astronautů přišel v roce 1978 a poprvé letěl do vesmíru v roce 1985. Judith Resniková (letová specialistka) - narozena 5. dubna 1947. Do týmu astronautů vstoupila v roce 1978 a svůj první let absolvovala v roce 1984. Stala se tak druhou Američankou ve vesmíru po Sally Rideové a celkově čtvrtou ženou ve vesmíru. Ronald McNair (letový specialista) - narozen 21. října 1950. Do NASA přišel v roce 1978 a svůj první let absolvoval v roce 1984. Christa McAuliffeová (palubní specialistka) - narozena 2. září 1948. Nebyla profesionální astronautkou - do mise byla vybrána v programu Učitel ve vesmíru. Gregory Jarvis (palubní specialista) - narozen 24. srpna 1944. Byl zaměstnaný ve firmě Hughes Aircraft Co., kde pracoval na vývoji satelitů.