Jak získat Nobelovu cenu: Můžete být i lenoch, genialita nestačí

O skotském lékaři Alexandru Flemingovi, objeviteli antibiotik, se říkalo, že je tak trochu lenoch a ve své laboratoři prakticky neuklízí. Zatímco jeho kolegové udržovali své pracovní stoly v dokonalé čistotě, na tom Flemingově vždycky ležely nějaké Petriho misky a okna byla stále otevřená dokořán. Právě tahle nedbalost ale nakonec změnila svět, protože díky ní Fleming náhodou objevil antibiotické působení penicilinu.

Tady se ukazuje, že k tomu, aby vědec získal některou z Nobelových cen, nestačí jen zarytě bádat. Často je totiž potřeba i velká dávka štěstí.

Příběhy oceněných vědců jsou ale málokdy takto jednoduché. "Štěstí přeje připraveným," domnívá se Amelin. "Nositel Nobelovy ceny stráví v průměru deset let svého vědeckého života tím, že na budoucím objevu tvrdě pracuje," doplňuje Astrid Gräslundová, současná tajemnice Nobelova výboru pro chemii. Není tedy divu, že se prakticky nestává, aby vědec cenu získal na počátku kariéry. "Není to cena pro mladé," konstatuje Gräslundová.

"Neudílíme cenu za celoživotní dílo. Mnoho vědců svou prací posunulo výzkum dál, ale neučinili žádný objev, který by skutečně měnil svět. Pak ale ocenění získat nemohou," přibližuje Gräslundová. Když členové Nobelova výboru pro fyziku, chemii a medicínu procházejí vědecké publikace a hledají příští nositele Nobelových cen, pídí se zejména po velkých objevech, které mají dalekosáhlý význam.

Průlomový objev v oblasti fyziky třeba přinesl v roce 1901 cenu Wilhelmu Conradu Röntgenovi, který při svých experimentech prakticky náhodou objevil paprsky, které dokážou prosvítit tkáně a které pak našly široké uplatnění v medicíně. Nezasloužený ale tenhle objev nebyl, protože Röntgen byl nadmíru pracovitý a ve své laboratoři dokonce i spal.

Recept na získání Nobelovy ceny proto vidí Gräslundová následovně: spousta tvrdé práce, trocha štěstí a ždibec geniality. A nemusí to hned být genialita ve stylu Alberta Einsteina, ale klidně i "společenská genialita", kterou disponoval třeba dánský fyzik Niels Bohr.

Často je také třeba, aby člověk byl ve správnou dobu na správném místě - jako Japonec Koiči Tanaka, který v roce 2002 přebíral od švédského krále Carla XVI. Gustava Nobelovu cenu za chemii. Nebyl to přitom nijak výjimečný student a nedisponoval žádným jedinečným talentem, pak se ale dostal do firmy, která vyvíjela novou techniku analýzy biologických makromolekul a díky ní se Tanaka proslavil.

Kvůli Nobelově ceně, kterou získal, se v odborném světě rozhořel ostrý spor, protože mnozí mínili, že ocenění si více zasloužili němečtí vědci, jejichž metoda byla podle nich lepší. "Cena by měla jít tomu, kdo poprvé přišel s ideou, která posune myšlení dál. A to Koiči Tanaka bezpochyby udělal," bránil ho předseda Nobelova výboru. Japonec totiž výsledky svého výzkumu zveřejnil dříve než jeho kolegové a to se ve vědeckém světě počítá.

Nobelova cena je udělována na základě závěti Alfreda Nobela od roku 1901. Cena se skládá z medaile, osobního diplomu a peněžité prémie, která je vyplácena z úroků z částky, kterou věnoval Alfred Nobel. Nobelova cena za ekonomii je udělována od roku 1968.

Od roku 1968 mohou cenu sdílet nejvíce 3 osobnosti (do té doby to mohlo být více, i když se tak nikdy nestalo).

Dříve mohla být Nobelova cena udělena posmrtně pokud byla žijící osoba nominována před 1. únorem stejného roku. Od roku 1974 může být Nobelova cena udělena zemřelé osobě, která byla vyhlášena nositelem ceny (obyčejně v říjnu), ale která zemřela před slavnostním předáním ceny 10. prosince.