Křik, panika a zoufalství. Američtí vojáci padají po stovkách k zemi a sténají bolestí. Nepřátelští bojovníci je nemilosrdně dobíjejí. Ani ne po půl hodině zavládne hrozivé ticho. Nad nehybnými mrtvolami Američanů se začala vznášet mračna much. Myslíte si, že takový příběh může být jen výplodem bujné představivosti? 25. června 1876 se stal ale skutečností a navždycky ovlivnil dějiny USA.
Tento neúspěch americké armády patří k více než staletému soupeření původních obyvatel Ameriky a USA, které se snažily přinutit indiánské kmeny k životu v územně omezených rezervacích. V roce 1867 se americká vláda rozhodla přesídlit do rezervace jižní Šajeny. Jednáním s nimi byl pověřen veterán americké občanské války Winfield Scott Hancock, jenž velel jednotkám dělostřelectva, pěchoty a kavalérie o síle 1400 mužů. V případě, že by se jižní Šajeni bránili, měl Hancock použít sílu. Plán skončil neúspěchem kvůli nepochopení odhodlání Šajenů, kteří se úpěnlivě bránili podřídit se bílému muži.
Na Hancockovu snahu v roce 1868 navázal generál Phil Sheridan. Ten se rozhodl vést proti Šajenům totální válku a zaútočit na ně v zimním období, které by jim znemožnilo rychle uprchnout v případě nebezpečí. K Sheridanovu důstojnickému sboru patřil i George Armstrong Custer. Právě Custer si začal uvědomovat, jak těžké je indiány vystopovat, dohnat a bojovat proti nim.
Americké jednotky se tehdy totiž pohybovaly velmi pomalu a byly závislé na pravidelném zásobování. Indiánské kmeny se naopak přemisťovaly velmi rychle a svá tábořiště mohly opustit během půl hodiny. Jejich zvědové také často zpozorovali americké vojáky ještě předtím, než se k nim Američané vůbec stačili přiblížit. Ti pak našli jejich vesnice již vyklizené. Indiáni také měli výhodu ve velmi dobré znalosti místního prostředí.
Bitva u Washity
V listopadu 1868 založil George Custer pod Sheridanovým vedením základnu na indiánském území pro nadcházející zimní tažení. O pár týdnů později narazil se svými jednotkami na nepřátelskou vesnici u řeky Washita.
Za úsvitu 27. listopadu vydal Custer rozkaz k zahájení vojenské operace. Své síly rozdělil na čtyři části, přičemž jednu z nich poslal k přední části vesnice a druhou k té zadní. Zbylé dvě se postaraly o koně indiánů, protože indiánští bojovníci mohli být snadněji poraženi na zemi než v sedle. Custerův útok na přední část vesnice tlačil nepřátelské válečníky směrem dozadu, kde na ně čekala další jednotka americké armády. To byl standardní způsob postupu proti indiánům a v případě této malé vesnice dopadl naprosto úspěšně. U Little Bighornu o osm let později se však situace vyvíjela odlišně.
Custerovo vítězství představovalo první kladný výsledek v boji proti Šajenům za předešlé dva roky. Vzhledem k tomu, že se většina jižních Šajenů po bitvě rozhodla přejít do rezervace, začal být Custer oslavován jako nejlepší vojevůdce proti indiánům své doby.
Počátek tažení proti Lakotům a severním Šajenům
O několik let později vedl George Custer průzkumnou expedici do pohoří Black Hills, ve kterém bylo nalezeno zlato. Jeho nález způsobil vypuknutí zlaté horečky. Přišedší dobrodruhové a zlatokopové se samozřejmě dostávali do konfliktů s místními indiány. Americká vláda jim proto dala ultimátum k odchodu do rezervace, jinak budou po 31. lednu 1876 považováni za nepřátele země.
Indiánské kmeny odmítly odejít, protože jim území v Black Hills Američané v roce 1868 přislíbili smlouvou z Fort Laramie. Naneštěstí pro ně, smlouvu podepsali ještě předtím, než tam bylo objeveno zlato. Dodržování smluv uzavřených s indiány mělo tehdy menší význam než zajištění přístupu k nalezištím zlata. Do oblasti byli proto vysláni vojáci. Americká armáda předpokládala, že se místní Lakotové a severní Šajeni utáboří v oblasti řek Powder a Rosebud. Zvědové odhadovali jejich počet na 800 osob včetně dětí, starců a žen, což by představovalo asi 200-260 bojovníků.
200-260 mužů mohlo být pravdivým údajem na počátku vojenské operace. Nikdo ovšem nevzal v úvahu indiány z rezervací, kteří se k volně žijícím kmenům přidávali v době letních honů na bizony. Jejich skutečný počet proto mohl dosahovat 1500-2000 válečníků a podle některých odhadů až 4000. Ani po 140 letech nikdo přesně neví, kolika nepřátelům musela americká armáda v průběhu osudového červnového dne čelit.
Bitva u Rosebudu
Oblast, kterou měla americká armáda prohledat, byla obrovská. Hlavní problém v boji s indiány spočíval v tom, jak je najít. 2400 vojáků se proto rozdělilo na tři části, přičemž každá měla být schopná poradit si s 200-260 nepřátelskými bojovníky. Směrem do pohoří Black Hills vyrazil společně se svými muži brigádní generál George Crook z jihu, plukovní John Gibbon ze západu a brigádní generál Alfred Terry z východu. Jednu část Terryho jednotek představoval i 7. jízdní pluk pod velením podplukovníka George Custera.
Podobně jako všechny složité vojenské plány se i tento začal brzy rozpadat. 17. června 1876 na síly George Crooka zaútočili lakotští a šajenští válečníci. Nezvykle vytrvalá šestihodinová bitva Crookovy jednotky vyčerpala a donutila je stáhnout se od říčky Rosebud na základnu Big Goose Creek. Vyřazení Crooka z dalších vojenských operací mělo později fatální důsledky pro Custerovi muže.
Jednotky Johna Gibbona a Alfreda Terryho se na začátku června spojily. 22. června se Custerův 7. jízdní pluk oddělil od hlavních sil, aby prozkoumal okolí říčky Rosebud. Gibbon a Terry pak pokračovali průzkumu okolí. Custerovi se podařilo nalézt indiány jako první. Jeho zvědové objevili velkou nepřátelskou vesnici u řeky Little Bighorn. V tomto okamžiku se Custer začal především zabývat tím, aby indiány nevyděsil a aby před ním neuprchli.
Bitva u Little Bighornu
Custerovi zvědové ho varovali, že se před nimi nachází skutečně velká vesnice. Jak uvádí Bob Duckle ve svém článku pro internetové stránky therealwildwest.com, Custerův nejspolehlivější zvěd Mitch Bouyer mu řekl: „Generále, s indiány jsem strávil už 30 let, ale takhle velkou vesnici jsem ještě neviděl.“ Pravdou je, že žádný ze zvědů samotnou vesnici neviděli. Její velikost odhadovali podle obrovského stáda koňů a počtu kouřů z ohnišť.
Custerův pluk se skládal z 597 mužů. Pokud bychom připočítali i vozky a zvědy, dostali bychom se na číslo 650. Custer byl přesvědčen, že má k dispozici dostatečnou sílu, aby přemohl jakýkoliv počet nepřátel v dané oblasti. Navíc v tehdejších USA převládalo mínění, že jednomu americkému vojáku se v boji rovná deset indiánských, jež mají jak horší zbraně, tak méně kompetentní velení. Výcvik Custerových vojáků byl ale špatný, což byl případ většiny mužů na amerických hranicích té doby.
24. června 1876 večer se Custerovi muži utábořili ve vzdálenosti asi 24 km od nepřítele. Okolo poledne 25. června zaútočili na indiánský tábor u řeky Little Bighorn. Custer rozdělil své síly na čtyři části. Kapitán Benteen zamířil se svou jednotkou na jihozápad, odkud měl zmařit všechny pokusy nepřátel o útěk. Major Reno měl za úkol překročit řeku a zaútočit na jižní část tábora. Další část mužů pokračovala se zásobami na sever, kde čekala na další příkazy. Sám Custer se rozhodl napadnout severní část tábora, čímž by indiány natlačil směrem k jednotkám majora Renoa. Klasický přístup k útoku na indiánskou vesnici typu „kladivo a kovadlina“ předpokládal, že se indiánské síly rozptýlí, nikoliv že budou stát a bojovat.
Porážka Američanů
Major Reno zahájil útok okolo 15:00 ztečí přes malý potok, jenž se vlévá do řeky Little Bighorn. Jeho muži se proti indiánům rozjeli v širokém rozestupu, aby nepřátelské válečníky donutili zůstat na jednom místě. Custer je pak mohl jednoduše rozprášit útokem ze severního konce vesnice. Reno si ale brzy uvědomil, že se dostal do přečíslení. Okamžitě nařídil ustoupit na nedaleký kopec. Potom, co se svými muži dosáhl vrcholku, se k němu přidaly Benteenovy jednotky.
Custer si při své jízdě na sever nebyl jistý, zdali už dorazil na konec vesnice. Část svých mužů proto poslal na výzvědy přes strmý sráz, jenž ho je chránil před zraky indiánů. Jelikož se ale vesnice rozpínala na území půldruhého km okolo řeky, Custerovi muži na výzvědách vstoupili do jejího středu. Většina z nich byla zabita při pokusu vrátit se ke svému veliteli. Značné množství indiánů pod velením náčelníků Splašeného koně a Žluče vyrazilo směrem na sever od vesnice a následně se vraceli na jih, čímž se dostali nad Custerovy jednotky.
Konec bitvy nastal velmi rychle. Lakotové a Šajeni se vrhli na tápající americké vojáky, kteří během 20-25 minut padli do posledního muže. Tak jako většina střetnutí mezi indiány a americkou armádou, i tentokrát se vše vyřešilo velmi rychle, krvavě a zuřivě. Všech 207 mužů, jež tehdy bojovalo po Custerově boku, přišlo o život.
K dalšímu masakru Američanů už nedošlo
Po této krvavé řeži většina lakotských a šajenských válečníků pokračovala v boji proti Benteenovým a Renoovým jednotkám. Těm se ovšem podařilo kopec ubránit. Následujícího dne, 26. června, je vysvobodily Gibbonovy a Terryho oddíly. Tím skončila bitva u Little Bighornu. Celkový počet ztrát na straně Američanů činil 258 zabitých a 52 raněných. 207 mužů přišlo o život společně s Custerem při pokusu napadnout vesnici indiánů ze severu a dalších 51 zemřelo pod velením majora Renoa.
Custer měl k dispozici informace ze začátku tažení, jež předpovídaly setkání s maximálně 260 nepřáteli. Custer si věřil, jeho 600 mužů přece musí porazit kohokoliv v okolí. Tento předpoklad se ukázal být lichým. Vojenské příručky uvádí, že rozdělovat síly proti početnějšímu nepříteli není dobrá věc. Mnoho velitelů se v lidských dějinách dopustilo právě takového omylu. Klíčový fakt pro porozumění Custerovu rozhodování bylo jeho přesvědčení, že čelí slabšímu protivníkovi.
„Dne 25. června 1876 to pro Custera a jeho 7. jezdecký pluk nedopadlo dobře. Tohoto dne to ale začalo být špatné i pro Lakoty. Všechno vyvrcholilo o čtyři později, 29. prosince 1890. Tehdy se 7. jezdecký pluk pomstil za porážku u Little Bighornu a zmasakroval všechny muže, ženy i děti z kmene miniconjouských a hunkpapaských Siouxů u Wounded Knee v Jižní Dakotě,“ uvedl ve svém článku Bob Duckle.
Související
Mandelu jako hlavu státu uznávali prakticky všichni Jihoafričané, uvádí afrikanista Skalník
Audrey Hepburnová, hvězda stříbrného plátna a módní ikona, by dnes oslavila 95. narozeniny
Aktuálně se děje
před 28 minutami
Zemřel filmař Roger Corman, mentor mnoha největších hollywoodských hvězd
před 54 minutami
Herec Steve Buscemi byl napaden v New Yorku. Skončil v nemocnici
včera
Kanada si připsala druhou tříbodovou výhru. Lotyši vyhráli v prodloužení opět díky Daugavinšovi
včera
Šojgu skončil na postu ministra obrany. Putin ho odvolal
včera
Raketa vystřelená z Pásma Gazy zasáhla izraelský Aškelon
včera
Recenze: Jedna noc. Další česká exkurze do života lidí na dně je frustrující
včera
Sever Charkovské oblasti je téměř nepřetržitě pod palbou
včera
Navalná převzala ocenění, které poměrně udělili jejímu manželovi
včera
Erdogan: Netanjahu dosáhl takové rovně genocidy, že by mu ji záviděl i Hitler
včera
Slováci nedali Kazachům šanci a porazili je 6:2, Finové si s Brity pohráli jako kočka s myší
včera
Bartošek zvažuje žalobu na Okamuru za slova o Hitlerovi
včera
Pěstitelé, kteří nemají pojištění proti mrazům, dostanou jen polovinu kompenzací
včera
Počasí dnes bude příznivé. V Česku se může objevit další silná polární záře
včera
Ukrajina z pohraničí Charkovské oblasti evakuovala více než 4000 lidí
včera
Počet obětí války v Gaze stoupl na 35 tisíc
včera
Události Petra Nutila: Rusko je stále bez hranic, Česko bez obrany proti propagandě
včera
Poláci trápili obhájce bronzu z Lotyšska, USA si poradily s Němci. Dánové s přehledem přejeli Rakousko
včera
UNRWA: V Pásmu Gazy není bezpečno nikde, ani v zónách pro evakuaci civilistů
včera
Zázrak v Pásmu Gazy: Navzdory bojům se v centru otevřela nová nemocnice
včera
NASA zveřejnila o úchvatnou simulaci. Ukazuje, co se stane, když spadnete do černé díry
Jistě jste se už někdy zamýšleli nad tím, co by se stalo, kdybyste spadli do černé díry. Nedávno se expert z NASA rozhodl tuto otázku zodpovědět. Pomocí superpočítače vytvořil video, které názorně ukazuje, co by se při takové hrůzostrašné události dělo.
Zdroj: Libor Novák