Nejslavnější "lodi mrtvých"? Ve skutečnosti jen pojišťovací podvody

Obrovský rozvoj námořní dopravy na přelomu 19. a 20. století celkem pochopitelně zvedl nároky na stavbu lodí. Ruku v ruce tu kráčela elegance a přepych s nutností ho zaplatit přeplněným podpalubím, kde se těch několik dní plavby rovnalo peklu. Jak se podmínky vyvíjely a zlepšovaly, začaly do popředí vystupovat záležitosti spojené s komfortem - a rychlostí. Nešlo jenom o prestiž, ale také o finance a snižování nákladů.

Proto se při stavbě lodí dbalo ve smlouvě na stanovení minimální povinné rychlosti, které musí zaoceánský obr dosáhnout. Pokud by se tak nestalo, mělo rejdařství právo parník odmítnout a loděnice musela vše uvést na správnou míru, samozřejmě bezplatně. Dbalo se také na to, aby při plavbě nedocházelo k nepříjemným průvodním jevům - přílišnému naklánění či vibracím. Rychlost byla většinou vypočítána tak, aby loď bezpečně při plavbě přes Atlantik dosáhla v daném termínu newyorského přístavu před jeho večerním uzavřením. Pokud by zůstala na volném moři přes noc, znamenalo by to náklady na zabezpečení pasažérů navíc. 

Moc se nám to kýve

Ony případy, kdy byly lodi vráceny k výrobci na přepracování, jsou dobře známy. Například německý transatlantický parník Kaiser Friedrich přes veškerou snahu nebyl schopen překonat nařízenou hranici 20 uzlů a bohužel nepomohla ani několikerá přestavba, proto ho rejdařství Norddeutsche-Lloyd nakonec prodalo konkurenčnímu HAPAGu. 

Další obří plavidlo z německé produkce zvané Deutschland (HAPAG) zase trpělo značnými otřesy, proto se mezi cestujícími začalo této lodi říkat Cocktail Shaker. Podobně na tom byla i další německá loď, tentokrát patřící Norddeutsche-Lloyd: Imperator trpěl špatnými vlastnostmi, takže mu pasažéři dali posměšný titul Limperator (od slova limp = kývat, naklánět).

Možnosti byly v podstatě tři - buď se lodi zbavit odprodejem, což ovšem s ohledem na nedobré reference nebylo jednoduché, většinou byla loď poslána na méně významnou a prestižní trasu a tam tolik nevydělala. V úvahu přicházela i přestavba, ale to znamenalo zdržení a prostor pro konkurenci, navíc se zjišťovalo, zda jsou požadavky oprávněné. Proto se otevírala možnost o loď "přijít v důsledku katastrofy".

Plánovaná potopení

Princip byl velice jednoduchý - loď se pojistila na částku buď dosahující pořizovací hodnoty nebo aspoň přibližné a pak už bylo jen na posádce, aby ji dostala pod hladinu, tak aby nepadlo podezření, že šlo o chystaný čin. Vyšetřování bylo v tomto případě vždy velice pečlivé, takže nebylo jen tak možné najet s lodí na nějaký ten útes. Přesto není málo podobných případů, ba dokonce jeden sahá až do nejslavnějších katastrof v dějinách paroplavby.

V souvislosti s pojišťovacím podvodem se někdy mluví o Titanicu. Jde o poměrně propletený čin, do něhož je zapojen i Olympic, sesterská loď nejslavnějšího ztroskotaného plavidla. O okolnostech jsme na EuroZprávy.cz už psali, nebude proto problém příslušnou stať vyhledat. Nabízíme vám dva jiné případy, které sice nejsou oficiálně potvrzeny, ale můžete posoudit, nakolik bylo podezření z nekalé činnosti oprávněné.

Byl to úmyslný požár?

Francouzská L'Atlantique byla postavena v loděnici Penhoët ve St. Nazaire, odkud pocházela slavná loď Île-de-France. Jenže tentokrát bylo vše špatně. Loď o výtlaku 42 000 BRT měla špatné těžiště, vypadala příliš hranatě a proto ani nebyla nasazena na tradiční trasu Francie - USA. Jenže při panenské plavbě 29. září 1930 do Jižní Ameriky se objevila fůra dalších nedostatků. L'Atlantique putovala k opravě, ale ta mnoho nezachránila. 

Psal se 3. leden 1933 a francouzský kolos, plující z Bordeaux do Le Havru k další opravě, zčistajasna v kanálu La Manche začal hořet. V nastávajícím chaosu smetlo uvolněné jeřábní lano sedm mužů přes palubu, kapitán Schoofs poté odpovědně jako poslední opustil palubu, ale hořící kolos dál setrvával na hladině. Nakonec byl dotažen do Cherbourgu, kde proběhla prohlídka. Loď byla sice hodně ohořelá, ale z výpovědí se zjistilo, že požár vznikl ve společenském salónu, kde neměl nikdo být. Naštěstí totiž šlo o plavbu bez pasažérů.

K vyšetřování se ještě přidalo šetření ohledně "kořistního práva", protože pokud posádka opustí loď, má právo zabrat ji ta zem, jejíž příslušníci na palubě bezprizorního plavidla vztyčí národní vlajku. Z tohoto důvodu o vrak usilovaly Velká Británie, Holandsko, Německo a Francie. L'Atlantique byla nakonec sešrotována a provozní společnost Compaigne de Navigation Sud-Atlantique za ní obdrželo 6,8 milionu dolarů. To však nebylo po chuti pojišťovně a chystala velké šetření sporných bodů. Jenže než k němu mohlo dojít, vypukla II. světová válka a případ překryly mnohem dramatičtější události.

Budoucí plovoucí univerzita také lehla popelem

Queen Elizabeth byla pýchou oceánů, ale i královnám přibývají roky. Její aktivní služba skončila v roce 1968 po 22 letech a nastala otázka, co s Elizabeth dále. Byl tu zájem obchodníků z Philadelphie, kteří chtěli podobně jako v případě příbuzného plavidla Queen Mary (zakotvené u mola v americkém Long Beach) udělat z lodi plovoucí hotel, ale nesehnali dost financí. V dražbě pak Elizabeth koupil hongkongský podnikatel C. Y. Tung, o jehož věrohodnosti by se daly psát romány.

Asiat hodlal přeměnit Queen Elizabeth v rámci akce World Campus Afloat na plovoucí univerzitu s ubytováním pro tisícovky studentů, což ovšem znamenalo velké přestavby. K ničemu takovému ovšem nedošlo, protože 9. ledna 1972 vypukl na lodi požár. Jakákoli snaha ji zachránit ba dokonce uhasit byla zcela zbytečná.

Začalo se pátrat a hned tu byla první podezřelá okolnost. Přítomní vypověděli, že požár propukl prakticky na celé lodi najednou, neexistovalo jeho centrum. Odtud už byl krůček ke zjištění, že Tung vyplatil za Queen Elizabeth asi 3,4 miliony dolarů, ovšem do její přestavby by musel investovat minimálně další pět. Přímo se tedy nabízel názor, že majitel společnosti Orient Overseas Line uzavřel výhodnou pojistku na 8 milionů $ a pak nechal "Královnu" potopit. Vyšetřování ale skončilo výsledkem: neprokazatelné...

Vrak byl demontován a stal se díky postupnému rozebírání vhodným místem pro filmaře - natáčely se tu pasáže z bondovky "The Man With The Golden Arm". Firma Parker zase odkoupila části trupu a nechala z nich vyrobit luxusní limitovanou edici 5000 psacích per. Poslední stopa po Queen Elizabeth zmizela až 18 let po jejím zániku.

Literatura, film i komiks

Jednou z nejlepších knih o této problematice je bezesporu román B. Travena nesoucí příznačný název Loď mrtvých (Das Totenschiff, 1926) a vyprávěný jako příběh amerického námořníka jménem Gale. V tehdejším Československu vyšla kniha v roce 1973 ve vydavatelství Mladá fronta.

Časopis pro mládež Ohníček vydal v závěru 21. ročníku (1970-1971) šestidílný příběh nazvaný Kraken. Jeho autory byli MUDr. Ludvík Souček, CSc. a kreslíř Milan Ressel. Dvanáctistránkový černobílý komiks zachycuje osudy k zániku odsouzené lodi Rip van Vinkle, o jehož konec se ale postarají záhadní tvorové.

Namátkou zvolme i jeden film, byť jde o komedii s vousatým Budem Spencerem v hlavní roli. Nese jméno Charleston (1977) a také tady existuje majitel luxusní lodi, které se potřebuje jako prodělečné za každou cenu zbavit. Do věci se vloží skupina podvodníčků a za pomoci experta na podobné situace obrátí případ kompletně naruby.