Ockhamova břitva: Jak jednoduše vyřešit i nejzapeklitější problémy?

Ockhamova břitva byla pojmenována poněkud paradoxně podle františkánského mnicha Viléma z Ockhamu. Vilém z Ockhamu patří nejuznávanější filozofy a teology středověku. Podobně jako mnoho ostatních scholastiků věnoval extrémní pozornost logice a ta ho taky přivedla k formulaci principu Ockhamovy břitvy, asi nejlepším vyjádřením tohoto principu u samotného Viléma z Ockhamu je následující výrok: „Numquam ponenda est pluralitas sine necessitate“- Mnohost by nikdy neměla být zaváděna pokud to není nutné. V moderní vědě bývá Ockhamova břitva přeformulována do následující podoby: Pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří. Pokud bychom chtěli celý princip maximálně zjednodušit, tak nám Ockhamova břitva říká zhruba toto: čím jednodušší řešení tím lepší.

Ale ani sám Ockham se nedržel tohoto principu úplně univerzálně, zejména byl nedůsledný v otázkách křesťanských zázraků a Boží moci. Například když hovoří o křesťanské svátosti přijímaní Eucharistie, při které se chleba a víno při mši mění na tělo a krev Páně.

Samotný termín Ockhamova břitva vznikl až v 19. století, předtím se označoval jako „Novaculum nominalium - Nominalistická břitva“, protože princip Ockhamovy břitvy byl zejména filosofickou školou nominalistů. Podle Viléma Ockhama byla pojmenována pravděpodobně díky tomu, jak často a s jakým úspěchem tento princip Vilém využíval. Ale rozhodně nebyl jediný, a dokonce ani ne první. Před ním tento rozhodovací princip používali i jiní scholastici Jan Duns Scotus, Robert Grosseteste a Tomáš Akvinský nebo židovský myslitel Maimonides. Historie užití principu Ockhamovy břitvy ale sahá až do antiky k Ptolemaiovi a Aristotelovi.

To není příliš překvapivé vzhledem k tomu, že z Aristotelových spisů vycházela celá scholastická filozofie a potažmo celá věda až hluboce do novověku. A princip Ockhamovy břitvy samozřejmě prosazovali i mnozí myslitelé po Ockhamovi, jako byl Isaac Newton nebo filosofové vědy Ernst Mach a Willard van Orman Quine.

Ockhamova břitva stála za mnohými význačnými vědeckými objevy, mezi nejvýznamnější patří objev heliocentrické soustavy Mikulášem Koperníkem (předtím se pohyb hvězd počítal pomocí složitého geometrického aparátu a domýšlením pomocných drah, zatímco Koperník postavil doprostřed galaxie Slunce a výpočty byly rázem mnohem jednoduší a tím podle Koperníkova názoru i správnější), velkou roli sehrála i při formulaci Einsteinovy teorie speciální relativity, principu nejmenší akce Pierra Louise Maupertuis a Leonharda Eulera nebo při formulaci kvantové mechaniky Maxem Planckem, Wernerem Heisenbergem a Loiusem de Brogile.

Někdy ale použití Ockhamovy břitvy vedlo k problematickým nebo přímo zavádějícím závěrům. Stalo se tak například při formulací teorie éteru. Éter byla pomyslná látka, kterou měl být vyplněn „prázdný kosmický prostor“ a kterou se mělo šířit světlo. Teorie éteru odpovídala zcela soudobým poznatkům, že světlo se může šířit pouze látkou. Proto také vymýšlet teorii vakua se zdálo jako nadbytečné komplikovaní teorie, a tak raději vymysleli éter. Jak ale dnes víme, ve skutečnosti je vesmír opravdu vyplněný vakuem a světlo se jím šíří bez problémů.

Zebra, Kanón, palice a další variace Ockhamovy břitvy

Princip se ale neužívá jenom při formulací vědeckých hypotéz, ale například i v lékařství. Tam se mu přezdívá „Zebra“, podle slavného a humorného citátu Theodora Woodwarda: „když slyšíte dusot kopyt, myslete na koně, nikoli na zebru.“ Jinými slovy nabádá k odmítání exotických diagnóz při léčení pacienta, pokud existuje vysvětlení symptomů nemoci skrze nějakou standardní diagnózou běžnou na daném místě – v podstatě přesný opak toho co se dělo v seriálu Doktor House. V evoluční biologii se zase používala jiná variace Ockhamovy břitvy nazývaná Morganův kanón, který tvrdil, že chování zvířat se nemá vysvětlovat jako projev vyšších psychických schopností, jestliže je můžeme vysvětlit mechanismy nižší úrovně.

Jinou variací je výrok Jeremy Benthama týkající se trestu v utilitaristické etice. Podle Benthama můžeme považovat za nespravedlivý takový trest, který je větší, než je nutné k dosažení stanoveného cíle (například zamezení opakování daného zločinu nebo ochrana obětí zločinu).

Popularita Ockhamovy břitvy je patrná i díky tomu, že podle jejího vzoru byly pojmenovány další principy úspornosti, jako je třeba Humeova břitva: „Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit.“ Jinými slovy je daleko pravděpodobnější, že svědek bude lhát, že bude nějakým způsobem podveden, nebo že si daný jev špatně vysvětlí, než že se stane skutečný zázrak. Další variací je Popperova břitva, podle které se teorií, kterou nelze falzifikovat, ani nemá smysl vědecky zabývat.

Podobně jako většina konceptů používaných ve filozofii vědy, tak i Ockhamova břitva měla řadu kritiků. Vůbec prvním kritikem Ockhama byl jeho současník Walter Chatton, který formuloval takzvanou antibřitvu: „Když tři věci nejsou dostatečné k ověření tvrzení o další věci, je nutné přidat čtvrtou a další dokud nedojde k ověření tvrzení.“ Své antibřitvy formulovali i významní filozofové jako Wilhelm Leibnitz, Immanuel Kant nebo Karl Menger. Spisovatel Jorge Luis Borges zase Ockhamovu břitvu přímo parodoval, když formuloval princip tzv. Crabtrreovy palice: „neexistuje taková skupina vzájemně rozporuplných pozorování, pro které by nedokázal lidský rozum najít vysvětlení, ať už jakkoli složité.“