Tajemství druhého nejmocnějšího muže Říše: Styděla se rodina za Himmlera?

Katrin, která vystudovala politické vědy a vzala si za manžela potomka židovského přeživšího varšavského ghetta, tvrdí, že v Německu se spousta rodina nedokázala vyrovnat s tím, že jejich předci mohli být aktivními a nadšenými nacisty. Ačkoliv se veřejně odsuzují nacistické zločiny, v mnoha rodinách panují mýty a dohady ohledně role předchozí generace v nacistických zvěrstev.

„Stále je zde velmi velký rozdíl mezi oficiální historií a tím, jak se historie vykládá v rodinách,“ řekla Katrin listu Guardian. „Mnoho mladých lidí má velkou znalost holocaustu, ale opravdu si myslí, že jejich prarodiče byli proti režimu, že každý skrýval Žida v domě. Racionálně tomu nemohou věřit, ale snaží se tak.“

V rodině Katrin se taktéž historie tradovala tak, jako kdyby se bratři Heidricha nebyli nikterak zapleteni s režimem. Heidrich byl černou ovcí rodiny, obrovským monstrem, s jehož přítomností se rodina musela smířit, ale kterého nikdy nepřijala. Tak jí to říkal její otec, pro kterého byla tato příbuznost velkým emocionálním břemenem Jak však Katrin zjistila během své práce na knize Bratři Himmlerové: Příběh německé rodiny, skutečnost byla mnohem složitější. Muž, který popsal vyhlazení Židů jako„malou věc“, byl v její rodině respektovanou, až obdivovanou osobností a rozhodně nebyl jediným, kdo byl zapleten do nacistické mašinérie.  

Dědeček Katrin byl Ernst Himmler, starší bratr Heinricha. On a jejich třetí brat, nejstarší Beghard – synové respektovaného ředitele školy v Mnichově - byli na vojně během 1. světové války. Heinrich byl příliš mladý na to, aby byl přijat. Jeho závist k starším bratům, kteří byli ve válce, jej zřejmě podnítila k tomu, aby vstoupil do extrémně pravicového uskupení Freikorps (svobodné sbory), domnívá se Katrin. Jeho vstup po kariérním žebříčku Třetí říše byl jeho braty vnímán s nadšením a pýchou, protože mohli využívat výhod, které jeho postavení přinášelo. Ernst díky tomu získal práci v rozhlase, jedním z klíčových nástrojů nacistické propagandy.

Navzdory tomu, co se o nich říkalo v rodině, oba bratři byli hrdými a nadšenými nacisty. Ernst vstoupil do strany v roce 1931 a stal se později oficírem SS (hodnost Sturmbannführer). V dubnu 1945 byl zabit během obrany Berlína. Nejstarší brat Beghard byl s Heinrichem účastníkem nezdařeného puče v roce 1921 a jako jeho bratři též byl členem SS (hodnost Standartenführer). Beghard, který přežil válku, zůstal i po ní přesvědčeným nacistou a antisemitou.

Katrin s hrůzou zjistila, že její dědeček přímo způsobil deportaci a posléze smrt Alberta Schmidta, židovského zástupce vedoucího strojírenského podniku, který byl chráněn díky svým dovednostem a odborným znalostem. Ernst se v jednom dopise dotázal, jestli je opravdu tak užitečný. Musel si být vědom, že bude přesunut a poslán do vyhlazovacího tábora. Podle Katrin rodina věděla o koncentračních táborech, ale nedomnívala se, že by Heinrich dělal něco špatného.

Katrin prý začala rozumět tomu, jak těžké emocionální břemeno bylo pro jejího otce rodinné temné dědictví, když zjistila, že její milovaná babička byla nadšenou nacistkou, která i posílala dopisy a balíčky nacistům odsouzeným k trestu smrti, mezi nimi mimo jiné i Oswaldu Pohlovi, jednomu z hlavních organizátorů nacismu. Její babička prý vždy s velkou láskou vzpomínala na Heinricha – Heiniho, jak ho láskyplně nazývala. Později se ale babička od nacisté ideologie distancovala.

Katrina kniha se mezi členy rodiny nesetkala s úplným pochopením. Podle Katrin někteří členové rodiny nechtěli vypouštět démona z lahve a Katrinu knihu vnímali jako pošpinění rodinného jména. Dcera Heinricha, Gudrun, která je aktivní neonacistkou, ji považuje za zrádkyni. Katrin říká, že jí na tom nezáleží.

Někteří potomci a příbuzní pohlavárů nacistického režimu jsou natolik znechuceni rodinným dědictvím, že se rozhodli nemít děti, aby s nimi zaniklo proklínané jméno. Katrin si vzpomíná, že když se svojí sestrou se dozvěděli, kdo byl jejich prastrýc, byly rády, že nemají žádného bratra a že pokolení Himmlerů s nimi zanikne. Později ale svůj postoj přehodnotila. Myšlenka, že zlo se dědí po krvi, je podle ní až příliš poplatná nacistickým představám o genetice a krvi. „Všichni můžeme být zlí proto s nemusíš jmenovat Himmler,“ řekla v rozhovoru pro deník El País.