Trapasy, o kterých se nemluví: Proč je historie českých králů plná rozvodů?

Krev žen z Uher musela být opravdu divoká, protože Přemyslovcům dokázaly uherské princezny přinést nejeden problém. Potom co knížeti Bedřichovi zatápěla rázná Alžběta Arpádovna, došla řada i na Bedřichova bratra a nástupce na českém trůnu Přemysla Otakara I. Kterého zaujala Konstancie Uherská. To byl problém, protože Přemysl už ženatý byl.

Mladý Přemysl totiž během politického intrikaření v Čechách našel své útočiště v nouzi u rodu mocných Wettinů. Čas v emigraci trávil v saské Míšni, kde se seznámil s manželkou Adlétou Míšeňskou, s níž měl nakonec syna a tři dcery. Podle všeho nebyli Wettinové sňatku příliš naklonění. Ne snad proto, že by Přemysl nebyl dost urozená partie, ale hůře na tom byly vyhlídky ambiciózního, ale vyhnaného následníka českého trůnu. Nakonec si Přemysl s Adlétou svatbu nejspíš vytrucovali. Přemysl Wettiny mile překvapil, když roku 1197 dosáhl za podpory svého bratra Vladislava knížecího titulu.

Jenže v zápětí přišlo překvapení druhé. Přemysl měl spoustu ambiciózních plánů ke kterým využíval bojů o říšskou korunu mezi Štaufy a Welfy díky nimž dosáhl i královského titulu. Jenomže to Přemyslovi už Adléta, která mu byla dobrá během vyhnanství nestačila. Vyhlédl si tak zhruba o 20 let mladší uherskou princeznu Konstancii. Pro zneplatnění manželství s Adlétou použil oblíbenou záminku blízkého příbuzenství – přestože před svatbou to Přemyslovi vůbec nepřekáželo. Ale pražský biskup Daniel se podržel pořekadla „oho chleba jíš toho píseň zpívej“ a královo manželství zneplatnil. Tím považoval Přemysl otázku za vyřešenou, ale přepočítal se. Adlétě se jeho postup vůbec nelíbil. Nejen, že to bylo krajně nevděčné zbavit se ji v momentě, kdy se Přemyslovi začalo dařit. Hlavně ale nový sňatek komplikoval život jejich společným potomkům, kteří by mohli být prohlášeni za nelegitimní bastardy. Adléta proto dělala co mohla, aby manželství udržela. Vzhledem k jejím možnostem to znamenalo bombardovat své příbuzné a papeže žádostmi ochranu svého manželství. 

Poté co zemře Konstanciin první syn se Adlétina snaha vyplácí, dokonce se vrací se svými dětmi zpět na královský dvůr, hlavně díky nátlaku své rodiny. Přemysl asi i slíbil, že Konstancii úplně zapudí. Jenže situace se drasticky otočí, když se Konstancii roku 1205 narodí syn Václav, který je jmenován dědicem. Přemysl zvládne urovnat situaci i u papeže a tak může Adlétu definitivně opustit.

Jaký otec takový… vnuk?

Problémy měl i Přemysl Otakar II, král železný a zlatý. Roku 1246 zemřel babenberský vévoda Fridrich II., vládce Rakous a Štýrska. Na tyto země si dělal zálusk i Přemysl, který svůj nárok podpořil sňatkem s Markétou, sestrou zemřelého vévody - vdovou, která byla zhruba ve věku jeho otce. Na Rakousy si dělal nárok i uherský král Béla se kterým se Přemysl střetl ve slavné bitvě u Kressenbrunnu. Přemysla kromě válek s Uhry trápila také otázka nástupnická, vzhledem k Markétině věku od ní jen těžko mohl očekávat syna. Zpočátku to nevadilo, protože si našel nemanželskou náhražku, Anežku řečenou Palcéřík. Z tohoto vztahu se narodil nejméně jeden syn – Mikuláš, kterého chtěl Přemysl zbavit nemanželského původu, a tak papeže Alexandra IV. požádal o legitimaci jeho dětí (minimálně tří - Mikuláše a dvou dcer). Vypadalo to nadějně, papež v první listině uznal potomky jako pravoplatné jenže vzápětí přišla další listina, kde papež upřesnil, že to neplatí pro nárok na český trůn. Přemyslovi tedy nezbývalo nic jiného než si najít jinou manželku, která by mu byla schopna dát právoplatného dědice. Navíc potřeboval upevnit mír s uherským králem. Volba padla nejprve na Bélovu dceru Markétu. Jenže to byla jeptiška, která odmítla porušit řeholní slib a odejít z kláštera. Nakonec se králové dohodli na Kunhutě, Bélově vnučce. Svatba se uskutečnila 1261 v Prešpurku. Dispens, umožňující Přemyslovi druhou svatbu, byl udělen novým papežem Urbanem IV. až dodatečně. Zdá se, že sama Markéta se ale rozluce nijak zvlášť nebránila, neboť zřejmě chápala jeho nutnost a tak v klidu dožila svůj věk v ústranní.

Válka místo rozvodu?

Jan Lucemburský nemá dodnes v Čechách moc dobrou pověst a do značné míry za to může jeho manželství s Eliškou Přemyslovnou. Lucemburk byl podle všeho cholerik a Elišky měla dost možná víc hrdosti než rozumu, což se jí v průběhu života několikrát nevyplatilo. Například když odmítla ženicha, kterého ji chtěl vnutit Oldřich Korutanský, tehdejší pán Čech. S Janem to zpočátku vypadalo dobře, přestože byla o 4 roky starší, ale brzy zplodila potomky, a dokonce i dědice – Václava, což je zpravidla zárukou slušného královského manželství. Jenže Eliška byla silně angažovaná v politice a když se postavila na stranu postupně spory přerostly v otevřenou válku. Roku 1319 se manželství rozpadlo úplně. Jan přepadl hrad Loket a vzal Elišce tři nejstarší děti. Královna společně s Vilémem Zajícem z Valdeka, obsadila Prahu, Janovo vojsko však bylo silnější. Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Narodil se jim dokonce třetí syn Jan Jindřich a později ještě dvojčata Anna a Eliška. Jenomže po nějaké čase se králi doneslo, že se ho Eliška Přemyslovna snaží sesadit ve prospěch prvorozeného syna Václava. Jediné průkazné svědectví sice bylo získáno na mučidlech, ale Janovi to stačilo. V létě 1322 Eliška raději před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a dceři Markétě, kde se jí dokonce narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan ale manželku donutil k návratu, když ji přestal vyplácet důchody, nějaký čas sice ještě Eliška žila z podpory příbuzných, ale nakonec musí rezignovat a zbytek života stráví v osamocení ve svém věnném městě Mělníce.