První český dědičný král? S titulem Vladislava II. to bylo komplikované

Vladislav II. se narodil kolem roku 1110 jako nejstarší syn svého otce Vladislava I. Po smrti jeho otce, knížete Vladislava I., nastoupil na knížecí stolec nejdříve jeho nejmladší bratr Soběslav I., tedy strýc mladého Vladislava. Sám Soběslav I. chtěl následně zajistit nástupnictví svému synovi Vladislavovi, zvanému později Olomoucký. Proto v roce 1138 svolal své stoupence do Sadské a donutil je potvrdit nástupnictví pro svého syna. K tomu však nakonec nedošlo.

Čeští předáci a velmožové stáli o slabého panovníka, který by umožňoval posílení jejich moci a stal se tak v podstatě ovladatelnou loutkou. Jejich zájem se tak obrátil k Vladislavovi, synovi knížete Vladislava I., který byl nejspíše spatřován jako bezstarostný muž bez větších ambic a zkušeností. U něj čeští předáci mohli předpokládat, že se bez nich neobejde. S volbou Vladislava, budoucího Vladislava II. souhlasili i ti z českých předáků, kteří před Soběslavem I. přísahali na ostatky svatých, že budou hlasovat pro jeho syna. Slib nedodržel ani římskoněmecký král Konrád III. Na knížecí stolec tak v roce 1140 usedl kníže Vladislav II., syn Vladislava I.

Už od počátků však bylo jasné, že se předpoklady českých předáků nenaplní, ba naopak. Vladislav II. se začal projevovat jako velice schopný a angažovaný panovník. Namísto výnosných úřadů a benefitů, museli čeští předáci přihlížet k tomu, jak Vladislav upevňuje svou moc, ráznost i určitou samostatnost. Například druhorozeného syna Soběslava I. Soběslava II, nechal uvěznit na hradě Přimda. To nakonec vedlo i k vlně odporu a revoltě. Někteří dřívější zastánci Vladislava II. vyjádřili otevřeně nabídku a podporu na knížecí stolec Konrádovi Znojemskému, jemuž mimochodem podle tzv. stařešinského zákona jako nejstaršímu Přemyslovci panovnický post skutečně náležel. Vladislav II. tak musel svoje postavení vojensky uhájit, což se mu za podpory bratrů a římskoněmeckého krále Konráda III. podařilo. 

V roce 1146 byla vydána papežská bula vyzývající k osvobození Východu od pohanů. Této druhé křížové výpravy se společně s římskoněmeckým králem Konrádem III. zúčastnil i kníže Vladislav II. Posiloval tak svou moc, ale i vliv Říše. Samotná výprava navíc dopadla fiaskem.  

Po nástupu Fridricha Barbarossy na římskoněmecký trůn v roce 1152 vzájemné vztahy s Říší ochladly, jelikož nový císař favorizoval potomky Soběslava I. K navázání nových vztahů došlo díky pražskému biskupovi Danielovi až v roce 1156. Vladislav I. se opět ztotožnil s říšskou politikou a vystupoval po boku Fridricha. Zúčastnil se jeho výpravy do Polska i tažení do bojů se severoitalskými městy, především s Milánem. Milán byl dobyt až při třetím tažení v roce 1161, kdy se česká vojska v čele s Vladislavem vracela do Čech s tučnou kořistí. Největšího triumfu však Vladislav II. dosáhl již v roce 1158, ještě před začátkem tažení. Aby si císař knížete získal, nabídl mu královský titul. Vladislav s návrhem souhlasil, čeští velmoži, od nichž se očekávalo, že budou tvořit základ českého vojska, byli nadšeni o poznání méně. Vladislav si ovšem dokázal poradit a prohlásil, že účastníkům tažení bude vyplácet žold z vlastních peněz. Taková vyhlídka zaujala především druhorozené syny ze šlechtických rodin, na něž dle dobového práva doma žádná velká kariéra nečekala. Nakonec se tedy Vladislavovi podařilo shromáždit dostatečně velké vojsko.

Fridrich Barbarossa byl spokojen a dostál svých slibů. Vydal Vladislavovi listinu, která jej povyšovala na krále a nádavkem připojovala pod pravomoc nového krále také oblast Budyšínska. K tomuto slavnostnímu aktu došlo 11. ledna 1158 v Řezně.

Po smrti biskupa Daniela v roce 1167 se ale vztah mezi římským císařem a českým králem začal opět ochlazovat, především kvůli sporu o respektování Vojtěcha v úřadu arcibiskupa. Tato roztržka s císařem Vladislava II. oslabila a značně zkomplikovala řešení nástupnické otázky.

Ve snaze zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synu Bedřichovi rezignoval Vladislav koncem roku 1172 na svůj úřad a uvedl syna na knížecí stolec. Neučinil tak ani cestou sněmovního shromáždění českých předáků, ani přijetím knížectví od císaře. Nejstarší syn Bedřich skutečně na knížecí stolec nastoupil, ovšem hájil jej s velkými obtížemi. Do popředí opět vstupovali synové Soběslava I. Oporu našli u císaře Fridricha Barbarossy, který v září 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Oldřich však neměl podporu české šlechty a brzy předal vládu svému bratrovi Soběslavovi, později knížeti Soběslavovi II.

Sám Vladislav II. opustil na podzim roku 1173 Čechy a odebral se do Durynska, na statky své druhé manželky, kde v Meerane již v lednu následujícího roku zemřel. Později byly jeho ostatky přeneseny na Strahov. Jeho postoj a odkaz opět rozdmýchal politické a mocenské spory v zemi, které mezi dvěma hlavními liniemi Přemyslovců – Vladislavovci a Soběslavovci, trvaly až do nástupu Přemysla Otakara I.