Antické olympijské hry se od současných dost lišily. Proč museli sportovci závodit nazí?

Tradičně jsou první hry datovány do roku 776 před Kristem, i když archeologické nálezy naznačují možnost posunout hry ještě dále do minulosti. Na nejstarších hrách se ale závodilo pouze v běhu. Počet sportů se postupem času značně rozšířil, ale i tak byl v porovnání s dneškem velice skromný -  běh, zápas, box, pankration, závody koňských spřežení a pětiboj, celkem se během starověkých Olympiád vystřídalo 23 disciplín o kterých víme, většinu z nich tvořily běžecké nebo jezdecké závody na různé vzdálenosti. Poslední sport který byl zařazen na program her byl hoplitodromos, běžecký závod v plné hoplítské zbroji. Byla to vlastně součást branné výchovy, hoplitodromos měl sloužit k tréninku rychlého a překvapivého přesunu vojsk Řeků.

Z olympijských disciplín je asi nejexotičtější pankration, v podstatě bojový sport, který by se dnes dal nejlépe připodobnit k zápasům v klecích. Měl totiž v podstatě jen dvě pravidla – žádné kousání a škrcení, vše ostatní bylo patrně dovoleno. Kupodivu ale sami Řekové považovali za nejnebezpečnější sport box. Pankration byl velice oblíbený sport a vítězové této disciplíny se mohli dočkat zvěčnění v pochvalné básni. Jedna z nich popisuje hrdinný výkon Arrhichiona, který měl padnut mrtvý k zemi hned poté co se jeho protivník vzdal – takže se stal dodnes jediným posmrtným vítězem Olympiády.

Her se zúčastnili i mnozí slavní vládci. Například Alexandr Veliký musel složitě prokazovat svůj řecký původ aby se her mohl vůbec zúčastnit. Zajímavý byla i účast římského císaře Nere. Ten během vozatajského zápolení vypadl z vozu a závod tak nemohl dokončit. Přesto byl nakonec prohlášen za vítěze s odůvodněním, že kdyby byl býval závod dojel, tak by určitě vyhrál. Rozhodčím se ale nelze příliš divit, šílený Nero byl známý svou prchlivou povahou, a tak by jiný verdikt dost možná vedl k odsouzení rozhodčích k trestu smrti.

Sportovci závodili nazí, nejspíš proto aby v zápase nemohli používat chvaty, které by spoléhaly na uchopení soupeřova oděvu nebo aby si nepomáhali nedovolenými pomůckami. Existují dvě tradované historiky, které zavedení nudity vysvětlují. Podle jedné z nich byl prvním naháčem běžec Orsippos z Megary, kterému spadlo oblečení během běžeckého závodu. Druhá tradice tvrdí, že závody bez oblečení zavedli Sparťané. U nich měla nahota dlouhou tradici a ostatní závodnici je napodobovali.

O významu Olympijských her svědčí i to, že podle čtyřletých období mezi jednotlivými hrami (tzv. Olympiad) někteří řečtí historici i datovali události. Vítězové si kromě slávy a věnce (olivového nikoli vavřínového) získávali jako odměnu za vítězství i stravování na útraty obce. Olympionici dokonce mohli být hybnou silou k zakládání kolonií, založení Kyrenaiky se podařilo až poté co se tam přestěhoval olympijský šampion Chios. Ze starověku známe i výměnu národnosti sportovců. Pausanias píše o závodníkovi Sotadovi, který vyhrál 99. hry jako reprezentant Kréty, následující hry se ale prohlásil za Efezana. Důvod nás příliš nepřekvapí, Efezané sportovce jednoduše uplatili. Jeho domovská Kréta ho za tento jeho čin zbavila občanství.

Asi příliš nepřekvapí, že se ve středomořském Řecku neprovozovaly žádné zimní sporty nebo že svátek neměl žádný symbol v podobě propojených kruhů. Olympijské hry v antice ale neznaly ani další tradice  - předávání olympijského ohně. Předávání pochodní s loučí je ale známo z jiných náboženských her. Pravděpodobně skrze ně se tradice dostala do her moderních, poprvé byl tak oheň zapálen na olympiádě až roku 1920 v Amsterodamu.