Osvobození Svaté země od muslimů? Evropané nebojovali jen proti islámu

Bezprecedentní rozmach hereze v jižní Francii, oblasti nazývané jako Languedoc, byl zapříčiněn hned několika faktory. Hrabství Toulose, které bylo centrem této oblasti, se totiž nacházelo jen ve velmi volné závislosti na ústřední moci francouzského krále, navíc četná území v jižní Francie patřila pod korunu Anglickou nebo Aragonskou a na Provensálsko si zase činili nárok císaři Svaté říše římské. Komplikace představovaly i složitý lenní systém a velmi volná závislost nižších šlechticů na Touloském hraběti, který tak nad oblastí nemohl vykonávat kontrolu podle svých představ.

Nauka katarů byla postavená na velmi vyhroceném dualismu hmotného, smyslového světa, a světa duševního. Oba světy byly podle katarů od sebe striktně oddělené a rozdíl mezi nimi byl v tom, že hmotný svět byl veskrze špatný, podle některých dokonce stvořený přímo Luciferem, zatímco Bůh, Kristus, andělé a všechny dobré věci měli své místo pouze ve světě duševním.

Cesta ke spáse tak vedla přes oproštění se od požitků hmotného světa. A nejen od jich, ale také od církevních a světských institucí, morálky a společenského řádu. Kataři odmítali církevní svátky, modlitby, relikvie, mučedníky i poutě, ale také přísahy, manželství, soudní moc, čímž ohrožovali celý středověký systém fungování společnosti. A v tom byl kámen úrazu.

Zpočátku se církev snažila katary potlačit tak, jako to dělala s ostatními herezemi ve středověku, tedy pomocí kázání a učených disputací, ale přes opětovné pokusy to němělo žádné větší výsledky. A to i přes to, že na jih Francie se vydal jeden z největších kazatelů středověku, Bernard z Clairvoux.

Dekret proti podpoře katarů byl vydán v roce 1189 na 3. lateránském koncilu a dokonce proběhla i jednání mezi Anglií a Francií o vojenském zásahu, ale nakonec z toho sešlo. Po koncilu ve Veroně byla vyhlášena nutnost angažování světské moci v boji z herezí. Papež do Languedocu vysílal speciální vyslance (legáty), kteří měli organizovat kázání proti herezi, hlavní role přitom připadla členům cisterciáckého řádu. Mezi nimi byl Arnaud Amalric, který se později stal vůdcem křížové výpravy, nebo Dominika Guzmán, pozdější zakladatel dominikánského řádu. Nic z toho ale nepomáhalo proto, že místní představitelé nebyli nakloněni spolupráci - ať už proto, že to byli sympatizanti katarů nebo jednoduše proto, že neradi viděli cizince zasahovat do svých záležitostí.

Postupně se tak začalo čím dál vážněji uvažovat o radikálnějším řešení za přispění vojsk.  Roku 1207 papež Innocenc III. vyzval francouzského krále Filipa II. k vojenskému zásahu, který by byl odměněn stejnými odpustky jako výprava do svaté země – tím výpravu postavil na stejnou úroveň jako tažení do Svaté země. Jenomže Filip byl vázán politicky na severu země a požadoval kromě odpustků i finanční příspěvek a záruky dodržení míru s anglickým králem. A tak z výpravy opětovně sešlo.

Situace se dramaticky proměnila po vraždě papežského legáta Petra z Castelnau roku 1208, z které byl obviněn Tolouský hrabě Raimund VI. Identita vraha je dodnes neznámá a hrabě svou vinou popíral až do své smrti na popravišti. Koneckonců vraždou legáta neměl co získat. Papež prohlásil hraběte za exkomunikovaného heretika a obnovil výzvu ke křížové výpravě, ve které kromě odpustků slíbil možnost konfiskace majetku heretiků. Odezva na tuto výzvu byla rychlá a nadšená, přestože Filip II. se k výpravě stavěl spíše odmítavě – jeho politika se soustředila na spory s Anglií a Svatou říši římskou a nelíbila se mu ani představa papeže rozdávajícího území, které formálně příslušelo francouzské koruně.

Po neúspěšném jednáním s Amalricem tak neměl Raimund na výběr než přímé odvolání do Říma. Po veřejném pokání a odprošení byl zproštěn viny a aby svůj obrat dokonal, přidal se na stranu křižáků. Patrně ne z náboženské horlivosti, ale spíše ve snaze minimalizovat dopady invaze na své majetky. Válka s Albigenskými (pojmenována podle Albigens jednoho ze středisek katarů) byla poměrně dlouhá, trvala přes dvacet let, a hodně krvavá. Oběti přitom nebyly pouze na straně heretických katarů, ale i pravověrných křesťanů, protože rabující armády nebraly ohledy na nikoho. Pokud můžeme věřit kronikářům, tak s nevinnými si nelámali příliš hlavu ani vůdci křížové výpravy.

Slavnou se stala údajná odpověď Arnauda Amalrica na otázku, jak rozlišit pravověrné od heretiků v městě Beziers, které se stalo dějištěm největšího masakru z počátku křížové výpravy: „Zabte je všechny, Bůh si ty svoje pozná.“ Výrok pravděpodobně nikdy nebyl vysloven, protože první zmínky o něm pochází až ze 17. století, ale docela dobře ilustrují Amalricův postoj. Svědčí o tom i přehnané počty obětí, které Amalric sděloval v dopise do Říma. V něm hovoří o 20 000 mrtvých, ale Beziers mělo v té době jen kolem osmi tisíc obyvatel. Ale už samotný fakt, že se chlubil nadsazeným počtem zabitých je skoro děsivější, než kdyby sděloval pravdu.