Češi jsou národ ožralů a nejhorší pakáž pod sluncem? Významný papež o nás sepsal nelichotivé dílo

Takto se snažil slavný humanista Enea Silvio Piccolomini (pozdější papež Pius II.) upoutat čtenáře své kroniky, dopsané roku 1457. Šlo patrně o vůbec nejpopulárnější zahraniční zpracování českých dějin středověku. Svou kroniku nazval Historii českou. Tento italský šlechtic, vzdělanec a slavný humanista toho hodně nacestoval po celé Evropě, ať už jako vyslanec Svaté Říše Římské nebo ve službách papeže. A navštívil také Čechy, v té době zemi bouřící se proti tradici římské církve, dokonce navštívil i husitský Tábor a jednal z husitským králem Jiřím z Poděbrad.

Z pohledu Eneova byla česká koruna zemí prolezlou odpadlíky a heretiky. Paradoxně právě kacířstvím si česká zem zasloužila tolik Piccolominiho pozornosti. Piccolomini se snažil nastínit, proč se lidé odklonili od pravé víry a jaké to mělo dopady na České království. Po shromáždění podkladů začal psát Historii českou od bájných počátků až po zvolení Jiřího z Poděbrad králem. Že hlavním cílem knihy je zaznamenat husitství, je zřejmé už z toho, že více než polovina knihy je věnována právě tomuto období. Nezaujalo ho pouze kacířství, ale také vojenská zdatnost Čechů. Naprosto o fascinován byl Janem Žižkou, o jehož smrti napsal: „Když byl v nemoci své tázán, jakým způsobem chce býti pohřebný, rozkázal prý stáhnouti s jeho mrtvoly kůži, maso hoditi ptákům a zvěři, z kůže zhotoviti buben a vésti války za jeho vedení, že se dají nepřátelé na útěk, jakmile zaslechnou zvuk tohoto bubnu.“

Místy se ani Piccolomini nedokázal ubránit obdivu ke kacířům, například když popisuje smrt Jana Husa a Jeronýma Pražského: „Oba snesli popravu s pevnou myslí, a jako by na hostinu pozvaní chvátali do ohně, nevydavše ani hlesu, který by dokázal, že poklesli na mysli. Když počali hořeti, zapěli chvalozpěv, který byl stěží přerušen kouřem a praskotem ohně. Nikdo prý z filosofů nesnesl tak statečně smrt, jako tito oheň.“

Kniha se po svém vydání stala velmi populární, a zažila celou řadu překladů a nových vydání.  Ono není se moc čemu divit, Piccolomini se projevil jako dobrý znalec lidské povahy, když se neostýchal dát přednost zábavě před pravdou – místy tak jeho kronika působí až bulvárním dojmem:

„Císařovna Barbora, žena nezměrné chlípnosti, která mezi kuběnami nechvalný život veřejně vedouc, častěji si žádala mužů, než byla od nich žádána. Žena již stará, obírajíc se myšlenkou na nové manželství, nemyslí na nic jiného než na rozkoše nového souložení. Nevyčerpatelná vilnost ženy, která čím blíže jest hrobu, tím chtivější a žádostivější se stává lůžka manželského a pochodně svatební."

Vzniklo také několik českých překladů Piccolominiho díla, přičemž první z nich už v 15. století přičiněním uherskobrodského kněze Jana Húsky. Jeho dílo ale nebylo příliš oblíbené pro velmi mechanický a neobratný překlad z latiny, navíc ani nevyšlo tiskem, nýbrž se šířilo pouze rukopisně a tak  nezaznamenalo prakticky žádný ohlas. Podruhé se překladatelského úkolu zhostil Mikuláš Konáč z Hodiškova a Historii českou převedl a vytiskl ve vlastní tiskárně pod názvem Česká kronika. Jeho překlad je zajímavý hlavně tím, že se Konáč hlásil k dědicům husitů – utrakvistům a proto musel mnohé pasáže upravovat. Typickou úpravou bylo zejména nahrazení slov jako heretik, kacíř nebo schizmatik přijatelnějším slovem Čech.

Třetím českým vydavatelským počinem byl překlad z pera a tiskárny Daniela Adama z Veleslavína, jenž knihu vydal pod názvem Kroniky dvě o založení země české. Tento zvláštní název dal knize proto, že kromě Piccolominiho textu obsahuje také kroniku Martina Kuthena ze Šprinsberku. Ovšem ta zde není celá, je zde pouze zastoupena v podobě výpisu chronologicky seřazených událostí dle jednotlivých let.

Konáčova Česká kronika byla poprvé vydána roku 1510, Veleslavínská verze pak až na sklonku století v roce 1585.  Dva překlady v tak krátké době vznikly proto, že Piccolominiho dílo bylo doslova bestsellerem, a to nejenom v Čechách, ale v celé Evropě. Veleslavín překládal celé dílo znova, protože Konáč se snažil o příliš doslovný překlad, což vzhledem k odlišné větné stavbě v latině vedlo k nehezky znějícím větám. Ty Veleslavínovi, jehož čeština byla brána za vzor pozdějšími obrozenci, nemohly připadat na dostatečné jazykové úrovni. Je paradoxem dějin, že hlavním zdrojem poučení o husitské minulosti se i pro Čechy na dlouhou dobu stala kronika sepsaná papežem, který roku 1462 zrušil největší výdobytek husitské revoluce, Basilejská kompaktáta a vyslal tak Čechy vstříc další občanské válce.