Muž, který změnil historii Česka? Skoro nikdo ho nezná, nevíme ani, jak se vlastně jmenoval

Petr Valdes (jistě je známo ale pouze příjmení, jméno je známé pouze z pozdější tradice, která může být ovlivněna snahou připodobnit Valdese k sv. Petrovi) byl původně bohatý kupec z Lyonu, který se z neznámých důvodů vzdal svého světského majetku a začal kázat a vytvořil kolem sebe skupinu následovníků, která dala základ celému hnutí. To by nebylo nic až tak extrémně vzácného, příběhu o náhlých náboženských prozřeních známe ze středověku poměrně dost a někteří z těchto "osvícených" zaujali množství dalších lidí. Z těchto skupin potom vznikaly různé náboženské organizace, některé církví uznané jako byly nové mnišské řády (nejznámější z nich jsou františkáni), jiné byly odsouzeny jako heretické. Valdenští patří do té druhy skupiny, od ostatních herezí se odlišují tím, jak se dokázali trvale prosadit i přes pronásledování a na několika odlehlých místech přetrvat i po několik století.

Každopádně po svém prozření se Valdes snažil napodobit život původní  církve apoštolů a tomu podřídil také své věroučné názory – odmítal kult svatých, uctívání jejich soch a obrazů bral za modloslužebnictví, stejně tak popíral účinnost ostatků svatých – relikvií, které pro něj byly jen zpráchnivělými kostmi. Žádnou speciální roli ani nepřikládal posvěcené půdě, a proto se podle něj mohla mše klidně sloužit i mimo vysvěcené kostely. To bylo výhodné později během pronásledování, protože to napomáhalo k utajení církve. Kdyby se valdenští museli scházet v nějakém svatostánku, pravděpodobně by je dříve nebo později inkvizice odhalila. Chudobu Valdes ale nevyžadoval pouze u sebe a svých následovníků ale také u celé církve, podle toho se také někdy Valdenským říkalo Lyonští nebo Lombardští chudí. Aby tyto své názory mohl efektivně šířit, kázal v lidovém jazyce namísto latiny a dokonce nechal přeložil část Bible. Samozřejmě postupem času na sebe upozornil církevní hierarchii, a tak byl vyzván, aby přijel své učení obhájit do Vatikánu, což taky nakonec udělal.

Jak probíhaly diskuze v Římě nevíme, podobně nejasný je i jejich výsledek, názory Valdese byly sice odsouzeny třetí Lateránským koncilem roku 1179, ale nad jeho následovníky nebyla ani vyhlášena exkomunikace. Když ale nadále Valdes pokračoval ve své činnosti a získával další následovníky byli valdenští exkomunikováni z církve a na 4. lateránské koncilu bylo Valdesovo učení vyhlášeno za kacířské. Valdenští pak byli pronásledováni a museli své vyznání utajovat. Vědomí pospolitosti a základní principy tak byly udržovány v rámci tradice jednotlivých rodin, často žijících roztroušeně na samotách a v nepříliš obydlených oblastech. Valdenští kněží potom putovali po kraji a sloužili tajné mše přímo v obydlích svých příznivců. Díky dobré organizaci se Valdenští jako jedno z mála heretických středověkých hnutí dočkali reformace, která začala některé jejich zásady prosazovat, většina tehdy žijících valdenských se přihlásila k některým z radikálních odnoží protestantských církví.

Valdenští se dostali i do Čech, podle všeho se usídlili právě v nově osidlovaném pohraničním hvozdu Jižních Čech, pravděpodobně byli mezi nově přišlými německými osadníky, kteří přišli kolonizovat pohraničí. Kvůli hledání Valdenských do Čech dorazila i Inkvizice. Také není náhodou, že právě v Jižní Čechách se později tak dařilo radikálním složkám husitského hnutí, kněží Táborských polních vojsk do své věrouky totiž přijali nejednu zásadu Valdenských. Dokonce je možné, že Valdenský biskup stál u zrodu Jednoty Bratrské, protože bratři se sice chtěli odtrhnout od katolické církve, ale chtěli zachovat apoštolskou posloupnost – tradici předávání kněžského svěcení, která měla sahat až k svatému Petrovi. Protože ale bylo naprosto nemyslitelné, že by jejich kněží posvětil někdo loajální papeži, jehož autoritu navíc sami bratři neuznávali, tak se nechali vysvětit pravděpodobně jedním z potulných Valdenských biskupů. Nějakou dobu bylo historiky uvažováno i o možném skonu samotného Petra Valdese v Čechách, ale tato domněnka byla přesvědčivě vyvrácena. Vznikla patrně v dobách pozdějších, pohusitských, kdy si české země vysloužily nálepku země kacířů.