Poslední rytířský turnaj? Z velkolepé přehlídky se stala neuvěřitelná fraška

Archibald Montgomerie, třináctý vévoda Eglinton, patřil mezi největší fanoušky romantismu na britských ostrovech, a tak asi neudiví, že i politickým smýšlením byl konzervativec. Proto také velmi nelibě nesl fakt, že liberálové uskromnili korunovační ceremoniál královny Viktorie a rozhodl se tuto velkolepou podívanou nahradit oživením tradice rytířských turnajů. I proto chtěl svůj turnaj zpřístupnit široké veřejnosti, ovšem s jednou podmínkou – aby byla zachována atmosféra i diváci si museli pořídit středověké šaty.

V nápodobě středověkých tradic (či spíše rytířských legend) se také účastníci turnaje přihlašovali pod přezdívkami jako byl Dračí rytíř nebo Rytíř Černého Lva. Zájem diváků byl ohromující, odhady se pohybují okolo sta tisíc diváků, což bylo podstatně více než si Eglintonské panství mohlo dovolit ubytovat. Už to naznačovalo, že turnaj nebude mít problém se zájmem veřejnosti jako spíše s organizační stránkou věci. 

Turnajové klání začalo 29. srpna 1839, ale už od počátku ho provázely problém. Některé nemohli pořadatelé ovlivnit, jiné jdou na vrub jejich naprosto naivnímu a zidealizovanému pohledu na středověk. Celé slavnosti nepřálo počasí, zejména nepřestávající průtrž mračen dělala organizátorům velké starosti. Tribuny pro diváky byly totiž nedostatečně chráněné před deštěm a ani stany pro přípravu rytířů a závěrečné hodování nebyly schopny odolat přívalům deště.

Ztížené podmínky na kolbišti spojené s nedostatečným výcvikem a zkušeností neprospívaly ani výkonům jednotlivých rytířů. Ti sice opravdu vypadali velkolepě, protože navlečení ve zbrojích, které našli na stěnách svých sídel, popřípadě si je půjčili ze sbírek Londýnského Toweru, ale málokterý z nich se v nich cítil pohodlně. Někteří proto, že na pohyb v brnění nebyli zvyklí, jiným zase zbroj vůbec nepasovala, protože jejich předci častokrát měli dost jiné tělesné proporce. Podobně nepřipravení byli i koně, kteří se bez nedostatečnému výcviku plašili kvůli hlomozu a cinkotu zbrojí a nezvyklému úboru do kterého byli podobně jako rytíři navlečeni.

Díky tomu z plánované velkolepé úvodní přehlídky, která měla diváky ohromit a vrátit zpět do hrdinské minulosti stala dlouhá a únavná fraška. Podobně ohromující byly i výkony účastníků, realita totiž značně překonávala představy rytířů - jediný kdo dokázal svým kopím správně trefit protivníkův štít byl sám organizátor turnaje, vévoda Eglinton, žádný div že nakonec celý turnaj vyhrál.

Asi nic nedokumentuje lépe posun dobového myšlení v 19. století směrem ke kapitalismu než události následující Eglintonský turnaj. Turnaj totiž provázela rozsáhlá „marketingová kampaň,“ která se vyznačovala masovou výrobou suvenýrů – od kuchyňského nádobí až po umělecké předměty s portréty  rytířů. Všechny ale přitom zobrazovaly idealizovaný obraz turnaje plného hrdinných rytířů v zářivých zbrojích. Tak i přesto, že ze sportovního hlediska turnaj skončil fiaskem a účastnici si odváželi především ztrátu ideálů a pošramocenou hrdost, nebyly romantické představy o středověku ohoroženy. Kolikrát je totiž důležitější, jak jsou události zachovány v historické paměti než jak se ve skutečnosti udály.Turnaj v Eglintonu je toho dobrým důkazem.