Hitlerovo tajemství, o kterém se nemluví. Co se stalo po první světové a proč byly roky 1924 a 1929 zlomové?

Dodnes není jasné, kde se fanatický antisemitismus u Hitlera objevil. Jako falešná se ukázala teze že antisemitismus u Hitlera vyvolal židovský lékař jeho matky, původem z Hluboké nad Vltavou, Eduard Bloch. Jak ukazují dnešní výzkumy, tyto úvahy jsou liché. Hitler byl Blochovi naopak vděčný, za pečlivou péči o jeho umírající matku a dokonce mu poslal vlastnoručně malovanou pohlednici.

Během své vlády nad Blochem držel ochrannou ruku a ten se mohl v roce 1940 vystěhovat do USA. Dle všeho se stal Hitler fanatickým antisemitou až při svém pobytu ve Vídni před 1. světovou válkou, kde měl být několikrát židy z východní Evropy okraden a ošizen. Jeho názory pak silně ovlivnila četba takzvaných Protokolů sionských mudrců. Falza, z konce 19. století, podle kterého měli Židé usilovat o švětovlády.

Hitlerův antisemitismus dosáhl svého vrcholu po prohrané 1. světové válce. Tehdy jej již v Německu spojil s politikou. Je překvapující, že na rozdíl od Rakouska, kde byl v politice antisemitismus značně rozšířen, v Německu před 1. světovou válkou hrál okrajovou roli. To se změnilo po prohře ve světovém konfliktu. Podle teorie o „dýce do zad“, kterou propagoval i Hitler, to byli právě Židé, kteří zapříčinili chudobu a ekonomický kolaps císařství a poli neporažená německá armáda musela kapitulovat. Podle Hitlerova vidění světa za poválečný marasmus a chudobu také mohli židovští bankéři a šmelináři, kteří na chudobě Němců bohatli. Když přidal moderní „vědecké“ teze o tom, že Židé jsou jiná podřadná rasa, která árijcům škodí, obraz všehoschopného nepřítele byl dokonán.

Výmarská republika se však brzy stabilizovala a Hitlerův pivnicový puč v Mnichově, samozřejmě především zásluhou světového židovstva, v roce 1924 nevyšel. Hitler skončil na devět měsíců ve vězení. Pokud by v roce 1929 nevypukla světová hospodářská krize, zřejmě by skončil v zapomnění. Podle jeho tezí za krizi mohli Židé a jedině on od nich mohl Německo zachránit. Zchudle obyvatelstvo tentokrát na tuto rétoriku slyšelo a Hitler na podzim 1932 vyhrál volby.

Po požáru Říšského sněmu v lednu 1933 se vlády zmocnil definitivně. V dubnu 1933 NSDAP zorganizovala bojkot židovských obchodů. Nařízení vlády ze 7. dubna pak zahájilo „očistu“ státních úřadů od lidí židovského původu. Perzekuce v prvních letech nebyla tak silná ani viditelná. Ve školách se sice vyučovala rasová teorie a na mnoha místech byl vyvěšen odporný plátek Der Stürmer, ale protože Hitler potřeboval světovou podporu, nemohl zajít ještě tak daleko, jak si přál. Teprve roku 1935 byly zavedeny tzv. norimberské zákony, které Židům svatby s nežidovkam nebo je vykazoval úplně ze státních funkcí. Do roku 1943 byly třináctkrát doplněny a Židy zbavily všech práv.

Na židovskou kartu Hitler hrál i během mnichovské krize. Vláda v Praze byla prý židobolševická a chce válku. V jeho interpretaci byl pak on, prozřetelností určen za kancléře míru a ochránce všech Němců.  Plný německý antisemitismus se projevil pár dní po vyvrcholení mnichovské krize. Dne 7. Listopadu zastřelil židovský student v Paříži sekretáře německého velvyslanectví. Připravení nacisté poté v Německu spustili nechvalně proslulou křišťálovou noc. V ní bylo vypáleno mnoho synagog a zavražděna téměř stovka německých Židů. Někdy je považována za začátek holokaustu.

Hitlerův fanatismus se plně projevil během 2. světové války. I přesto, že lidé židovského původu byli uvrženi do chudoby ghet a neúprosně likvidováni v koncentračních táborech, podle Hitlera a ústy jeho ministra propagandy Josepha Goebbelse. Vypuknutí 2. světové války bylo vinou světového židovstva, které kvůli ochránění svých židovských příbuzných vmanipulovaly západní mocnosti do války kvůli Polsku.

Útok proti Sovětskému svazu dle německé propagandy byl preventivním úderem proti židobolševické vládě. Pearl Harbor a německé vyhlášení války USA bylo prohlášeno za konspiraci židovské plutokracie. Špatné výkony wehrmachtu a ústup byl opět, pokud nebylo prezentováno jako „strategické zkracování fronty“, vysvětlováno dýkou skrytých Židů do zad německého národa. Když Hitler ve svém bunkru psal 30. dubna 1945 svojí politickou závěť viník války i proč jí prohrál, byl jasný: „Viníkem této vražedné války jsou Židé!“