Vojenská záhada starověku: Byly už tehdy chemické zbraně?

Mezi vůbec první formy chemického boje patřila práce s jedovatými substancemi, kterými se potíraly hroty šípů, na lov zvěře se používaly už kolem roku 10000 př. n. l v jižní Africe. První zachované zprávy o užití otrávených šípů proti lidem jsou potom spojovány s Indií, první zmínky o tom se objevily ve spisu o vedení války Arthashastra z 5. st. Př. n. l. O tom, že ani tento způsob boje nebyl považován za čestný, svědčí jen o něco málo pozdější zákaz otrávených šípů. Ani v Evropě jsme ale nebyli ušetřeni – tímto způsobem také prosluly kmeny Skytských kočovníků prohánějících se př. n. l. po východní Evropě.

Jiným využitím zdraví škodlivých chemických látek byla otrava zdrojů pitné vody. Během první svaté války v Řecku (595-585 př. n.l.) byl městu Cirrha nejprve zastaven přívod vody. Když byli obyvatelé patřičně žízniví a stále se nechtěli vzdát, dobyvatelé se uchýlili k úskoku – vodu opětovně pustili, ale do jejího zdroje přimíchali jed připravený patrně z kořenů čemeřice. Někteří řečtí dějepisci uvádí za autora tohoto chemického útoku Solóna – ten by se tak kromě titulu otce aténské demokracie mohl pyšnit už ne tak hezky znějícím titulem otce chemických útoků na civilní obyvatelstvo. Podobně jako dnes, i ve starověku byly útoky podobného typu přísně odsuzovány a zakazovány, přesto máme dochováno mnoho dalších zpráv, které potvrzují, že otrava vodních zdrojů byla použita ještě mnohokrát.

Ovšem starověk znal i nejhorší ze všech chemických zbraní, otravu plynem. První použití dusivého kouře známe z Číny už kolem roku 1000 př. n. l., bojové plyny se nevyhnuly ani nejslavnějším řeckému konfliktu - peloponéské válce. Sparťané pod hradbami dobývaného města zapálili směsici síry, smůly a dřeva a vzniklým kouřem se pokoušeli ochromit obránce Platají, v té době spojence Atéňanů.

Ukázkovým užitím smrtícího plynu je epizoda z obléhání města Dura- Europos r. 256 př. n. l. Peršané chtěli hradby římského města překonat pomocí podkopů zdí, ale Římané jejich záměr odhalili a vykopali protipodkop. Jenomže Peršané na tuto možnost byli připraveni a pro Římany si nachystali ošklivé překvapení – plyn vytvořený spálením síry a nějaké formy živice (pravděpodobně dehtu). Protože římský tunel byl výše, kouř do něj vystoupal jako do komínu a Římané během několika málo vteřin omdleli a do pár minut byli mrtví.

Jde o vůbec nejstarší archeologický důkaz použití bojového plynu, protože podkopy byly odhaleny archeology, včetně mrtvol 20 Římanů, kteří byli úhledně naskládaní na jednu hromadu, aby zatarasili cestu posilám a Peršané mohli v klidu dokončit svůj podkop a zbořit hradby. Nakonec byl perský útok úspěšný, ale v dochovaných záznamech není o použití plynu žádná zmínka. Mezi nalezenými mrtvolami byl i jeden perský voják, pravděpodobně neúmyslná oběť použití nevyzpytatelného plynu. Pravděpodobně šlo o vojáka, který měl směs zapálit, ale nestihl před plynem utéct. Právě nepoměr mezi ztrátami na obou stranách a nemožnost vést rozsáhlejší boj v úzkých šachtách přivedly archeology k pátraní po smrtícím plynu. 

Vzhledem k nedávným událostem v Sýrii je zvláštní hříčkou osudu, že město Dura-Europos leží také na území Sýrie – což dává této oblasti smutné prvenství, bez kterého by se její obyvatelé určitě raději obešli. V tomto případě bohužel platí tvrzení o historii, která se opakuje