Stockholmská krvavá lázeň? Korunovační párty se změnila v masakr

Historie severských států je poměrně komplikovaná a hodně ovlivnila i vývoj, který vedl k sledovanému masakru. Základ celého příběhu spočívá v ustanovení Kalmarské unie – personální spojením království Dánského, Norského a Švédského pod jediným vládcem. Vznikl tak jeden z největších státních útvarů té doby. Ovšem Kalmarskou unii sužovala řada problémů a měla velmi daleko k jednotě. Část švédské šlechty byla pro unii (arcibiskup Gustav Trolle) a druhá část proti ní (Sten Sture a jeho příznivci). Mezi těmito frakcemi dokonce vypukl ozbrojený konflikt.

Dánskému králi Kristiánovi, který byl v čele Kalmarské unie ale záhy přetekl pohár trpělivosti a rozhodl se vzpoury razantně ukončit – jenomže se mu to nepovedlo. Napoprvé byl poražen, když se snažil osvobodit arcibiskupa Trolleho obleženého v pevnosti Staket, napodruhé ho Sten Sture porazil v bitvě u Brannkyrke. Až po bitvě u Bogesundu, kde byl Sven Sture smrtelně zraněn, se Kristiánovi podařilo porazit vzbouřeneckou armádu – a to zejména díky velkému počtu najatých žoldnéřů z Německa, Francie a Skotska.

Král předpokládal, že zbytky povstání rychle dorazí, ale opětovně se přepočítal. Velení rebelů se ujala manželka Svena Stureho, Kristýna a vzbouřenci pod jejím velením dlouho odolávali dánským vojskům.  Ani poté, co byli švédští vzbouřenci poraženi v poli neměl dánský král vyhráno, protože Kristýna se stáhla do dobře opevněného Stockholmu, který dánskému obléhání odolával až do zimy.

V ten moment se situace začala obracet ve prospěch Švédů, protože zatímco město bylo na obléhání dobře připraveno a zásobeno, dánská armáda na tom byla podstatně hůře a nemohla si dovolit pokračovat v obléhání i přes zimu. Dánský král proto vyslal diplomaty, aby dojednali smír. Nabídl přitom velmi velkorysé podmínky – úplnou amnestii vzbouřencům a pro hlavní vůdce dokonce odměnu v podobě pozemků.

Vzbouřenci byli vyčerpáni z neustálých bojů, a tak není žádný div, že na podmínky přistoupili. Podle dohody se měla dánská armáda stáhnout výměnou za uznání vlády Kristiána nad Švédskem, vzbouřenci si ale vymínili, že král bude dodržovat všechna stará privilegia. Kristián se měl za rok vrátit, aby mohl být ve Stockholmu řádně korunován, a tak se o rok později i stalo. Po korunovaci to vypadalo, že je usmíření úplné a staré křivdy byly zapomenuty, a tak se nikdo nezdráhal přijít na soukromý banket. Hodování ale rozhodně nemělo být hlavním bodem programu.

Bývalé rebely nechal Kristián pozatýkat a během následujících dnů probíhalo krvavé divadlo – postupně všechny uvězněné poslal na popraviště. Podle všeho to bylo přes 80 lidí (slavná staroměstská exekuce po Bílé hoře si vystačila s třiceti), mezi nimi šlechtice i nejbohatší stockholmské radní. Jako záminka Kristiánovi posloužilo obvinění z hereze a úkladů proti králi a církvi, což bylo v době počátků reformace velmi citlivé téma. Ale je celkem jasné, že hlavním motivem byla bohapustá pomsta na vzbouřencích. Svědčí o tom i krkolomné a protiřečící pokusy krále popravy vysvětlit. Zatímco papeži masakr vysvětloval přehnanou horlivostí svých vojáků, před domácí šlechtou se bránil poukazem na herezi rebelů a hrozící papežský interdikt.

Od drastického divadla si Kristián sliboval zastrašení Švédů od dalších pokusů o nezávislost na Dánsku, ale i v tomto ohledu se král přepočítal. Krvavé popravy podnítily jen další vzpouru, a nakonec vedly k osamostatnění Švédska. Ba co víc, po desetiletí se staly záminkou k soupeření mezi Dánském a Švédskem, které v 17. století po třicetileté válce vedlo k dominanci Švédska v baltském prostoru.