Česká hrdost postavená na prostituci? Husité měli prapodivný zvyk

Jak už napovídá Milíčovo přízvisko ”, jednalo se o rodáka z úrodné Hané, ovšem do dějin se poprvé zapsal v Praze jako student ještě novotou lesknoucí se univerzity. Po studiích se mu podařilo získat post úředníka v královské kanceláři a stála před ním lukrativní kariéra, o jaké by se mu mohlo v moravském nepříliš bohatém městečku jen zdát.

Jako u všech učenců 14. století, kdy Milíč žil, bylo zvykem, že obdrželi církevní svěcení, s nímž bylo spojeno výnosné obročí. Zvykem bylo také přistupovat k obročí především jako ke zdroji příjmů, nikoli jako k příležitosti duchovně povznášet své bližní ve víře. V životě Jana Milíče však tímto nastal zvrat, opustil pohodlnou dráhu královského úředníka a započal celoživotní boj proti zlořádům v církvi, a že jich bylo.

Karel IV. jako antikrist

Zkorumpovanost středověké církve není a nebyla žádným tajemstvím. Na druhou stranu celá řada upřímně věřících s tímto stavem nebyla spokojená. Jedná se i o případ Jana Milíče z Kroměříže, který začal proti těmto zlořádům kázat ve velkém. Jak historie ukazuje, kazatelství se stalo jedním z nejmocnějších komunikačních prostředkůstředověku. Dodnes můžeme sledovat politické marketéry, jak vyzdvihují nezastupitelnou roli přímé volební kampaně, kdy politici vášnivě řeční před voliči a tím je strhnou na svou stranu. Rozdíl oproti náboženským reformátorům s Martinem Lutherem v čele není veliký.

Jedním z prvních kazatelů, který navíc využil účinek kázání v národním jazyce, v dobách kdy převažovala latina, byl Jan Milíč. Kázal několikrát denně a poslouchaly ho se zájmem stovky lidí, za čas nebyl snad nikdo v celé Praze a okolí, kdo by jeho kázání nevyslechl. Obsah Milíčových kázání byl nejrůznější, ale kritický osten v nich nikdy nechyběl. Dokonce jednou nazval antikristem i “papežského” krále a císaře Karla IV., ten však náboženskou horlivost Milíče obdivoval, a tak jeho nařčení velkomyslně přešel.

Hampejz předělaný na školu

Největším Milíčovým dílem však nebylo častování císaře Karla biblickými urážkami, ale založení proslule kazatelské školy. Tento záměr měl Milíč již dlouho, ale stál mu v cestě problém s nemovitostmi. Jinými slovy na nákup domu na Starém Městě neměl ani prostředky ani sponzory. Pomohla však shoda náhod. V Konviktské ulici sídlil vykřičený dům, na čemž by nebylo nic neobvyklého, ale seběhla se v něm krvavá potyčka mezi měšťanskými zpovykanými synky a královskými služebníky.

Citlivá královna Alžběta Pomořanská, která pravděpodobně sluhy osobně znala, byla události velmi pohoršena a Karel IV. se rozhodl okamžitě jednat. Nakázal bordel zrušit a předělat jej na bohulibější instituci. Náhle vyšel do popředí Milíčův projekt kazatelské školy, Milíč rychle zapomněl na to, že dar pochází od antikrista Karla.

Dost možná proto, aby “nevinné” lehké děvy pracující v původním podniku nesešly na úbytě, Milíčova kazatelská škola byla rozšířena o část starající se o polepšené prostitutky. Jeruzalém, jak byl institut pojmenován, se stal v rámci Prahy unikátním zřízením a obdržel od arcibiskupa vlastní autonomní samosprávu. Unikátní středověká “neziskovka” měla hodně příznivců, díky jejímž darům zřízení úspěšně prosperovalo. V církvi se však našlo mnoho závistivců, kteří usilovali o zrušení pražského Jeruzaléma, v čemž byli po Milíčově smrti úspěšní.