Češi, jak je neznáte? Volali o pomoc a bránili každou ulici. Pražané spontánním povstáním hatí plány

Před povstáním

Již na začátku měsíce vypuklo povstání na Moravě. Dne 1. května 1945 obyvatelé Přerova odzbrojili německé a maďarské vojáky. Povstání se rychle šířilo a brzy se i v Praze objevil spontánní odpor proti okupantům. Občané útočili proti německým vojákům, přetírali německé nápisy a objevovali se první československé vlajky.

 S propuknutím povstání se v Praze však otálelo. Odbojová organizace Obrana národa, která jej vojensky připravovala od začátku roku a od konce dubna měla v Praze dvě velitelství Alex a Bartoš, předpokládala, že ve městě může být nasazeno do boje jen 10 000 chabě vyzbrojených mužů. Jednalo se o strážníky, četníky a zbytky protektorátního vojska.

 Jen německá posádka měla 30 000 těžce vyzbrojených mužů a mohla povolat posily. Na svém jednání Česká národní rada, sdružovala všechny odbojové organizace včetně komunistů, ještě 4. května prohlašovala, že povstání by mohlo skončit krachem, a mělo by se počkat na lepší situaci, kdy se ku Praze dostanou Spojenci.

Povstalci před jejich příchodem měli obsadit strategické objekty, eliminovat odpor okupantů a pozatýkat nejdůležitější představitele okupace. To mělo nastat až 7. května.

Pražané spontánním povstáním hatí plány

Již ráno 5. května 1945 však bylo vše jinak. Pražský rozhlas začal své vysílání posměšným „Je právě sechs hodin“ a čeští zaměstnanci začnou vysílat české pochody a národní písně. Proti tomu se pokoušejí Němci zasáhnout. Pražský rozhlas volá o pomoc! Povstání začalo.

V prvních dvou dnech mu vydatně pomáhali vojáci Ruské osvobozenecké armády (dále jen ROA). Ta vznikla pod německým patronátem ze zbytků různých jednotek, které tvořili ruští zajatci nebo přeběhlíci pod velením generála Vlasova v roce 1944. Paradoxně se mnozí z nich ani ne před rokem pod německým velením podíleli na likvidaci Varšavského povstání. Nyní se připojili k povstalcům a pomohli jim ovládnout řadu klíčových budov a dopravních uzlů.

Hrdinství prostých lidí

Vojenští velitelé povstání generál Karel Kutlvašr a generál František Slunečko si uvědomovali svoji vojenskou slabost. Proto se snažili využít všech možných prostředků ke zpomalení nebo zastavení Němců, kteří povolali z venkova posily. Během noci z 5 na 6. května se v Praze objevilo na 1600 barikád, které ji udělaly neprostupnou.

Povstalcům se podařilo ovládnout vysílání rozhlasu, i když boje v něm trvaly po celou dobu povstání, meziměstskou telefonní ústřednu, holešovickou elektrárnu, ale co bylo nejdůležitější deset z dvanácti mostů přes Vltavu a prakticky všechny čtvrti na pravém břehu Vltavy.

Němci se z počátečního šoku rychle vzpamatovali a ku Praze rychle postupovaly jednotky SS. Z Hanspaulky a Troje město ostřelovaly těžké houfnice, z Ruzyně pak Prahu bombardovala německá letadla. Postupující SS-mani nebrali zajatce a mnohde vraždili civilisty. Dne 7. května byla situace kritická. Praha volala o pomoc, přesto se nevzdávala. Odpor byl houževnatý. Pražané bránili každou píď města.  

Konec bojů

Po nátlaku z Moskvy, do jejíž sféry vlivu, jak již mnohým bylo jasno, bude Československo spadat, a která zabránila intervenci Američanů, oznámení, že se ku Praze blíží Rudá armáda a možná také z oslnění po počátečních úspěších a přecenění vlastních sil, pak ČNR odvolala spolupráci s vlasovci. Ti se pak v noci ze 7 na 8. května 1945 z Prahy stáhli.

 Němci začali chápat, že pokud nechtějí skončit ve velké bitvě s postupující Sovětskou armádou a v jejím zajetí, musí se s povstalci dohodnout. I přes vojenskou převahu si uvědomovali, že boje ve městě by byli na konci války pro ně bezvýznamné. Hlavní snaha po smrti Adolfa Hitlera byla dostat se do amerického zajetí. General Rudolf Toussaint podepsal v odpoledních hodinách 8. května s představiteli ČNR kapitulaci jednotek Wehrmachtu. Ty se pak z Prahy stáhly spolu s okupačními orgány a mnoha civilisty směrem na Plzeň.

Dohodě se nepodřídily fanatické jednotky SS. Ty pod velením  SS-Gruppenführera Carla von Pücklera pokračovaly v bojích a masakrech civilistů. To se však již ku Praze blížila Rudá armáda. První jednotky 1. ukrajinského frontu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva vstoupily do Prahy 9. května 1945 nad ránem. Nejfanatičtější nacisté však stále bojovali. K posledním bojům došlo u Příbrami ještě 11. května. Jednotky SS Carla von Pücklera kapitulovaly teprve 12. května. Jejich velitel poté spáchal sebevraždu. Konečně nastal mír

Povstání mělo smysl, buďme na něj hrdí

Povstání stálo asi 2800 životů na české straně, 300 životů příslušníku ROA a 692 vojáků Rudé armády. To, jak byl odpor Němců fanatický, dokazuje, že 32 rudoarmějců padlo v bojích v centru Prahy. Němci ztratili asi 1000 mužů. Nejstrašnější byli civilní oběti. Těch bylo na 4000.

Pražské povstání je mnohými dnešními kritiky zesměšňováno a zpochybňováno, jako hurá akca na konci války, kdy již nic nehrozilo, a mnozí si jen hráli na hrdiny. Čísla výše zmíněná mluví o opaku. Šest let okupací deptaný národ se dokázal vzchopit k neuvěřitelně hrdinským činům. Navíc se podařilo zkrátit válku minimálně o týden.

Teprve Toussaintova kapitulace donutila nástupce Hitlera admirála Karla Dönitze, podepsat definitivní kapitulaci. Předtím se počítalo, že by se mohl i se zbytkem nacistické svity stáhnout do Prahy a svést zde poslední bitvu. Popohnala i Spojence. Rudá armáda měla v plánu vyrazit na Prahu až 13. května.

Nesmíme také zapomenout, že povstáním bylo paradoxně zabráněno zničení Prahy. Němci totiž nemohli spustit plán ARLZ tedy zkratky z německých slov „uvolnění vyklizení, ochromení, zničení“ známější jako spálená země. Již v roce 1944 byly vypracovány detailní plány na destrukci českého průmyslu a nejdůležitějších staveb. Jen díky odvaze českých lidí k němu nedošlo.

I přes politický a ideologický balast, který na povstání za 73 let od jeho propuknutí ulpěl, je to událost, na kterou můžeme být právem hrdí.