Kdo jsou to kaučukoví lidé? Stáli u zrodu první civilizace Nového světa

Již kolem roku 2500 př. n. l. došel proces přeměny získávání potravy z lovu a sběru do podoby zemědělství a kočovný způsob života do podoby trvalého a stálého obývání vesnic a osad. Velký rozvoj nastal například na pobřeží, kde lidé mohli získávat garnáty či měkkýše. Následoval samotný rozkvět zemědělství a šlechtění plodin jako byla kukuřice, tykev, papriky a mimo jiné i kakaové boby. Důležitou součástí jídelníčku zůstávalo maso. Přímo ve vsích se chovali krocani a nadále se lovili jeleni, tapíři či pásovci.

První hlavní zemědělská oblast, která na území Mezoameriky vzkvétala, byla oblast Soconusco podél tichomořského pobřeží Chiapasu a to už kolem roku 1400 př. n. l. Zde se bohatě rozvíjely nezávislé farmářské komunity, jejichž společnost se však brzy začala formovat a stratifikovat, což vedlo k prvnímu společenskému rozvrstvení a řádu s prvními panovníky. Tento model se rozšířil především do oblasti Mexického zálivu, kde dal vzniknout první středoamerické civilizaci.

Dnes tuto civilizaci nazýváme Olmékové. Ovšem tento název není zcela správný. Takto totiž Aztékové nazvali až o mnoho století později lid žijící v oblasti Mexického zálivu. V překladu znamená „lid z kaučku“ či „kaučukoví lidé“. Přesto, že se jedná o první velkou civilizaci Nového světa, která navždy ovlivnila další osudy mezoamerických kultur, dodnes neznáme její pravé jméno, ani přesně neznáme fungování její společnosti a státu.

Právě vznikající olmécká civilizace převzala kolem roku 1150 př. n. l. vůdčí roli v Mezoamerice. Umožnil jim to především rozvoj a efektivní využívání zemědělství ve velice úrodné oblasti. Dále rafinované obchodní a diplomatické tahy prováděné nejspíše i pomocí sňatkové politiky. Tím dokázali do své oblasti soustředit značnou moc, ale také dostatečně početnou populaci, kterou dokázali jednak uživit a také ochránit. S tím souvisel i rozvoj stratifikace společnosti a především ideologie a náboženství.

Hlavním centrem se stalo město San Lorenzo, které bylo vybudované na umělé plošině nad pobřežními nížinami Mexického zálivu. Zabíralo rozlohu asi 1700 akrů a nacházelo se zde mnoho veřejných i náboženských budov. Známé jsou především slavné olmécké hlavy nebo macaté sošky dětí a válečníků.

Vedle San Lorenza se v oblasti rozvíjela další centra, která fungovala jako správní střediska daného území. Šlo především o lokality Tres Zapotes či La Venta. Jejich moc postupem doby sílila. Když došlo z neznámých důvodů k opuštění San Lorezna kolem roku 900 př. n. l., vystřídalo vůdčí postavení starého města jiné město, kterým byla La Venta. Zde docházelo k výstavbě dalších náboženských staveb. Jedná se například o jednu z nejstarších pyramid Nového světa nebo například i kamenné oltáře. Olmécké náboženství už také znalo lidské oběti, které do určité míry praktikovalo. Místy se objevily i stopy po kanibalismu.

Objevují se i první stély s vládci-bojovníky pod patronací různých bohů a též různé monumenty nesoucí první hieroglyfické písmo i známky o využívání kalendáře, což byly prvky, které rozšířili po celém Mexiku, ale k jejich rozvoji došlo především v mayské oblasti. Olmékové rozvíjeli a propagovali posvátnou míčovou hru, kterou znaly již starší zemědělské komunity. I když nebyli přímými vládci celé Mezoameriky, ale jen dané oblasti u Mexického zálivu, jejich kulturní vzorce byly jakousi platnou normou doby, stejně jako jejich umění.

Nadvláda Olméků, respektive olmécké civilizace jako kulturního vzoru, značně zeslábla kolem roku 400 př. n. l., kdy bylo opuštěno hlavní město La Venta. To v následujících letech vedlo k opuštění i dalších významných sídel oblasti a zániku jejich říše. Vyvoláno to bylo nejspíše rozvojem měst v mayské oblasti, což narušilo rovnováhu olméckého světa. Nastalé politické vakuum však umožnilo rozvoj nových kultur - Mayů či Zapotéků - pro něž se stala olmécká civilizace základem a její prvky věčnou součástí.