Vztahy jako z pohádky? Jak to bylo doopravdy s láskou a manželstvím ve středověku?

Představy o idealistickém manželství plném nehasnoucí lásky, která potrvá navždy a která vznikla mezi udatným rytířem a krásnou pannou, jsou opravdu jen pohádkové a se středověkou realitou nemají nic společného.

Role manželství, především ve vyšší společnosti, byla prioritně politická, tedy pragmatická. Jednalo se o strategicky promyšlené a výhodné sňatky mezi vládnoucími dynastiemi. Ač by se dal vztah každého královského páru posuzovat individuálně, je faktem, že král byl především nositelem jména rodu a pánem řádu, ochráncem míru a stability země. Žena naopak byla především mocenským pojítkem a rodičkou, která měla svému manželovi zajistit mužského potomka, tedy následníka trůnu a pokračovatele rodu.

Žena, bude-li řeč o ženách z vyšších společenských kruhů, tak měla v podstatě na výběr ze dvou možností – buďto se oddat církvi coby jeptiška či abatyše a prožít tak život v panenské čistotě, nebo se provdat a celý život rodit děti svému muži. Ovšem tato volba byla do určité míry omezená a to lokálně i časově. Ne všude a ne v každé době v rámci středověku, měly ženy takovou volbu. Hlavní slovo měli rodiče, respektive otec.  Své děti mohl dobře používat jako pomyslné šachy na politické šachovnici a dcery se tak stávaly pojítkem mezi významnými rody za účelem rozšíření moci dynastie, popřípadě za účelem smíru a dobrých vztahů. V této věci je dobré dodat, že nejen dcery, ale i synové měli svou manželku často předurčenou a tudíž není divu, že manželství nebyla vždy šťastná. Spíše než o společném soužití se dá mluvit o žití vedle sebe. To je ale velmi ovlivněno dnešním úhlem pohledu, středověký člověk na tyto věci hleděl trochu jinak a více vnímal svou roli na „pozemském světě“ z vůle boží.

Boží vůle byla jasná, muž měl zajistit a chránit svou ženu a rodinu, žena měla naopak muži dát potomky, především mužské a starat se o domácnost. V rámci hierarchie však stál muž nad ženou. Tomu bylo podřízeno téměř vše, tedy život před manželstvím i po něm. Zatímco od ženy, respektive dívky, se do svatby očekávalo panenství, od muže se naopak očekávalo, že již nějaké sexuální zkušenosti bude mít. Případná ztráta cti se vždy více trestala u žen, než u mužů, stejně tak to bylo i s nevěrou, která pro ženu znamenala potupu a de facto pohromu, zatímco muž se mohl například vyplatit. Podobná nevyváženost byla též v otázce vdovství, jelikož pokud se žena opět vdala, mohla ztratit původní věno či část renty, která ji plynula z nabytého majetku během manželství, naopak muž nepřicházel o nic.

Hlavním rozdílem ve věci manželství je ovšem fakt, že jej netvořila láska – která ovšem mohla někdy vzniknout a oba ještě více spojit – ale především rodinné či dynastické smlouvy a politické zájmy. Manželství bylo posvátnou věcí uzavřenou v ideálním pojetí za účelem spojení dvou lidí a zplozením potomků, prakticky však šlo o již výše řečeno politické a diplomatické záležitosti.

Sňatek býval někdy dohodnut a stvrzen ještě před narozením samotného dítěte, popřípadě krátce po jeho narození. Často se stávalo, že novorozeňata byla v náruči svých otců a králů zaslíbena či zasnoubena. Vhodnou dobu na svatbu v tomto období byl věk kolem 10 let, respektive v rozmezí od 4 do 18 let.  

Příkladem, který mluví za vše zvýše zmíněné, může být osoba Přemysla Otakara I. Ten si nejdříve vzal Adlétu Míšeňskou, ovšem následně si z prozíravosti v rámci politiky a diplomacie vzal Konstancii Uherskou, přičemž svou bývalou manželku, následně nepotřebnou, zapudil, stejně jako prvorozeného syna Vratislava.

Jiným příkladem může být Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. Z čistě dynastických důvodů, se oba vzali z vůle svých rádců a zástupců v roce 1310. Elišce tehdy bylo už 18 let, zato Janovi 14 let. Obdobný případ se stal u jejich syna Karla IV., který byl zasnouben a následně oženěn ve věku 7 let s teprve šestiletou Blankou z Valois.