Tajemství české kroniky: Kdo byl Dalimil? Němce nesnášel, vlastencům zavařil

Kronika tak řečeného Dalimila, jak by se správně o ní mělo hovořit, získala název po Dalimilovi Meziříčském, bohužel se nejedná o jinak doložitelnou historickou postavu. Kde se tedy vzal? Poprvé se v písemných pramenech objevuje u jednoho z nejlepších fabulátorů starých kronik – Václava Hájka z Libočan, o jehož bujné fantazii jsme již několikrát psali.

Hájek uvádí Dallimila Meziříčského jako jednoho ze zdrojů a inspirátorů jeho kroniky, ovšem nutno dodat, že s pozoruhodným dílem Kroniky tak řečeného Dalimila ji spojil až o století mladší historiograf Tomáš Pešina z Čechorodu. Historikové moderní doby však záhy začali nad podivným autorem kroniky krčit obočí. První, kdo na nejasné autorství upozornil, byl František Faustin Procházka, který připravoval novou edici kroniky. Za pravdu mu dali další slovutní badatele a vlastenci jako Josef Dobrovský a František Palacký.

O koho mohlo jít? Zapeklitá záhada

V pátrání po autorovi známém pod jménem Dalimil má jediné pevné body v textu, jenž sám napsal. Z kroniky je patrné, že se jednalo o informovaného a na svou dobu velmi vzdělaného autora se značným přehledem. Orientoval se jak v domácím dění tak i v širších středoevropských souvislostech, ovšem o vzdálenějších krajích např. tehdy známé západní a východní Evropě mnoho nevěděl a určitě tam nikdy nebyl. Historik příliš zdatný nebyl, drtivá většina informací pochází ze starší latinské Kosmovy Kroniky, i když je pravda, že některé historické detaily jsou známé pouze z Dalimilovy kroniky, což je bohužel trochu málo k tomu, abychom mohli tyto informace považovat za historicky věrohodné.

Kronika nebo politický pamflet?

Příčinou nevěrohodnosti originálních částí je to, co je na Dalimilově kronice nejzajímavější. Více než přesným historickým pojednáním je totiž svědectvím doby a také politickým traktátem. Minulost v něm měla posloužit jako podpůrná argumentace pro autorovy názory. Historie totiž ve středověku nebyla vědou tak, jak ji chápeme dnes, ale spíše argumentačním nástrojem a nejinak s ní pracoval i tak řečený Dalimil.

Stěžejním motivem jeho textu byla podpora šlechtického stavu, což svědčí o tom, že se pravděpodobně jednalo o vzdělaného šlechtice. Ještě důležitější je však protiněmecký osten, který autor na řádcích kroniky zaujímá. Dělá vrásky na čele teoretikům vzniku moderního českého národa, k němuž mělo dojít v 18. a 19. století v rámci obrozeneckého procesu. Pro středověk měl být nacionalismus neznámou kategorií.

Předběhl tak řečený Dalimil dobu?

Ignorantství národních rozdílů však v žádném případě neplatí pro autora Dalimilovy kroniky. Protiněmecká narážky však v prvé řadě svědčí o zajímavých faktech. Nejen o tom, že české národní tradice mají hluboké středověké kořeny, ale zároveň nám Dalimilova kronika nabízí zamyšlení nad tím, že soužití velmi blízkých národu avšak s diametrálně odlišným jazykem vždy doprovázely určité problémy. Otázkou je, jestli šlo o problémy každodenního života anebo o politický zájem příslušníka elitní vrstvy? Jak už jsme uvedli, není pochyb o tom, že se Dalimil k elitářům počítal.