Tragický osud Lidic pobouřil celý svět. Vymazání města z mapy trvalo nacistům půl druhého roku

Na počátku tragického příběhu Lidic byl dopis, v němž se jistý Josef Říha snažil ukončit mimomanželský vztah s dělnicí Annou Maruščákovou. Aby před svou milou neztratil tvář, stylizoval se pisatel do role odbojáře, jenž musí kvůli své činnosti zmizet. 3. června se dostal dopis do rukou  Jaroslavu Pálovi, majiteli továrny na baterie ve Slaném.

 V něm stálo: „Drahá Aničko! Promiň, že ti píši tak pozdě… Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan.“ Pála, ať už v domnění, že pisatel dopisu může být zapleten do atentátu, či v obavách, že může jít o provokaci, uvědomil četnictvo a to dopis postoupilo gestapu. 

Maruščáková se při výslechu zmínila, že se jí její milenec Říha jednou ptal, zda zná rodinu Horákových z Lidic. Když dostal kladnou odpověď, požádal Maruščákovou, aby Horákovým vyřídila, že jejich syn Pepík je zdráv a že se mu daří dobře. Jak gestapo zjistilo, sloužil Josef Horák spolu s dalším lidickým rodákem, Josefem Stříbrným, v Britském královském letectvu. Vyšetřovatelům se tak nabízela hypotéza, zda Josef Horák nebyl jedním ze účastníků atentátu na Heydricha. Domovní prohlídky ani výslechy však neodhalily nic. Přesto z Berlína přišel rozkaz – Lidice musí být smazány z mapy.

Na dění v Lidicích osobně dohlížel K. H. Frank

V noci na 10. května 1942 byla obec obklíčena příslušníky gestapa a policie. Starosta byl přinucen vydat veškeré obecní cennosti a obyvatelé začali být po půlnoci vyváděni ze svých domovů. Muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank.

Zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi proti odraženým střelám a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách zprvu po pěti, pak po deseti na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem jich na tomto místě bylo povražděno 173, včetně lidického faráře Josefa Štemberky. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu Josefu Hroníkovi 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny.

Popravu symbolicky vykonali příslušníci pořádkových jednotek z Heydrichova rodného města Halle nad Sálou. Jediným mužem z Lidic, jenž byl v osudový den na území protektorátu a přežil, byl František Saidl. Krátce před Vánoci roku 1938 totiž v hádce zabil svého syna, a v době likvidace obce si ve věznici odpykával čtyřletý trest.

Vymazání Lidic z mapy trvalo půl druhého roku

Ženy byly převezeny do tělocvičny kladenské reálky. Jejich další cesta vedla do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Děti byly, kromě několika vybraných na poněmčení, zavražděny plynem ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Celkový počet obětí tak vyšplhal na 340, z toho bylo 192 mužů, 60 žen a 88 dětí.

Lidice byly doslova srovnány se zemí. Domy byly nejprve vypáleny a obvodové zdi, které odolaly plamenům, byly odstřeleny trhavinami. Stejný osud potkal i dominantu obce, kostel sv. Martina. Byl změněn i terén, včetně zasypání rybníka či posunutí koryta potoka. Vymazání Lidic z mapy jim trvalo půl druhého roku. Lidé, kteří se po válce do obce vrátili, místo už nepoznali. Navrátilců však nebylo mnoho. Z původních zhruba pěti set obyvatel válku přežilo jen 143 žen a 17 dětí.

Likvidace Lidic představuje největší jednorázovou exekuci Čechů na českém území ve 20. století, jedná se též o třetí největší vraždu na českých občanech v moderní historii - po likvidaci tzv. rodinného tábora v Osvětimi v březnu 1944 (3792 mrtvých) a po popravě Romů z cikánského tábora v Osvětimi v srpnu 1944 (2897 mrtvých).

Svět byl pobouřen

Vyhlazení Lidic svou plánovitostí a chladnokrevností pobouřilo celý svět. Města a obce v Mexiku, Brazílii, USA se na protest proti nacistickému zločinu přejmenovávaly na Lidice; jménem Lidice byly křtěny právě narozené děti. Britští horníci založili hnutí Lidice shall live (Lidice budou žít) a zorganizovali sbírku na obnovu obce. Pod jménem Lidice bojovaly československé tanky na východní i na západní frontě. Příběh Lidic byl záhy několikrát zfilmován – snad nejpůsobivější byl film The Silent Village (Tichá ves), natočený s čistě amatérskými herci v reálném prostředí velšské hornické vsi Cwmgiedd.

Události v okupovaném Československu nezůstaly bez politické odezvy. Nedlouho po atentátu na Heydricha a následném vyvraždění Lidic a Ležáků vlády Velké Británie (5. srpna) a Francie (29. září) uznaly mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku.

Osud Lidic nebyl ojedinělý; k masakrům civilistů docházelo za druhé světové války po celé Evropě. Podobně dopadly třeba také Kortelisy a Český Malín (Ukrajina), Oradour-sur-Glane (Francie), Marzabotto (Itálie), Ostrý Grúň a Kľak (Slovensko) či české Ležáky, moravské vesnice Javoříčko a Prlov. Žádným zločinem se však nacisté před světem nepyšnili tak, jako vyhlazením Lidic. Proto se právě Lidice v očích světové veřejnosti staly symbolem boje proti německému nacismu. Vyhlazené obce v roce 2009 uzavřely Memorandum o vzájemné spolupráci vypálených obcí na území České republiky.

Exilový politik Jan Masaryk komentoval tragédii výstižně: "Čím byl Pearl Harbor pro Ameriku, tím jsou dnes Lidice pro celý svět."