Skutečná síla globálního oteplování? 30 let tříští svět na kusy

O globálním oteplování se v dnešní společnosti stále nehovoří jednoznačně – někteří s tím souhlasí, druzí naopak ne. První neznačné změny klimatu byly zaregistrované na začátku 20. století. Klimatický systém Země se v průběhu své historie měnil často a zahrnoval různé extrémy (např. doba ledová). Dnešní změna a narůst průměrné teploty je spojená především s lidskou činnosti, s tak zvanou antropogenní aktivitou. 

Zvýšení průměrné teploty záleží na několika faktorech, mezi které patří skleníkový efekt, průmysl, růst lidské spotřeby a další. Význam skleníkového efektu stále roste především kvůli nárůstu dopravy a těžby. Málokdo ví, že skleníkový efekt je pro planetu ve své podstatě pozitivním jevem – pomáhá udržovat příznivé teploty a zachycuje zvenčí přicházející energií. Plyny, které tento efekt způsobují existují přirozeně v atmosféře. Záleží ovšem na koncentraci těchto plynů. Pokud koncentrace vodní páry, oxidu uhličitého, ozonu, oxidu dusného či matenu je vyšší než stanovená norma, tyto plyny budou způsobovat navýšení teplot, což se negativně odráží na samotné planetě.

Typickým příkladem globálního oteplování je zmenšení rozsahů ledovců v chladných oblastech. Na nejmenší teplotní nárůst zemský povrch reaguje okamžitě. Zmenšení rozsahů ledovců způsobí navýšení hladiny oceánů, některé ostrovy (Japonsko, Velká Británie) riskují být zcela zatopené. S velkými problémy se setká například Nizozemsko či pobřeží Francie.

Vědecká komunita se ve svých názorech často rozchází. Část vědců totiž tvrdí, že nárůst průměrné teploty je součást přirozených klimatických změn, podle dané teorie se jedná o normální teplotní výkyvy. Ostatní vědci usilují o aktivnější boj proti globálnímu oteplování, zavedení ekologických metod v hospodaření či přechod na obnovitelné zdroje energie.

Prvním mezinárodním dokumentem pojednávajícím o důležitosti změny klimatu je Pařížská dohoda z roku 2016. Dokument byl podepsán 177 státy, dosud ještě žádný dokument o změně klimatu neměl tak globální měřítko. Ve společnosti se daná dohoda aktivně kritizovala, a to především kvůli svému dobrovolnému charakteru.

Dokument totiž nepředpokládá žádné sankce ani jasné instrukce o tom, jak zmenšit skleníkový efekt na planetě. Státy by podle této smlouvy měly do roku 2020 značně omezit emise skleníkových plynů, což pro země se zastaralejšími technologiemi je velmi náročné a drahé. Z ekonomického hlediska smlouva částečně omezuje samotný ekonomický růst v tom případě, pokud jednotlivé země nedokážou najít ekologičtější cestu hospodaření.

Prezident USA Donald Trump v roce 2017 oznámil, že Spojené státy od Pařížské dohody odstupují a budou vyvíjet svoji ekonomiku nehledě na různá omezení, které jim přinesla dohoda po jejím ratifikování. Předchozí prezident Ameriky Barack Obama měl na rozdíl od Trumpa silnou klimatickou agendu a na Pařížské konferenci v roce 2015 vystupoval jako jeden z hlavních iniciátorů dohody o omezení emisí.