Letět do vesmíru je jako jet z Prahy po dálnici, vzpomíná kosmonaut Remek

Asi každého zajímá, jak k unikátnímu úspěchu Remek došel. „Člověk musí nejdříve chtít. Když mi nebylo ani 30, letěl jsem do kosmu v 29 letech, tak jsem si myslel, že je to proto, jak jsem dobrý. Dnes vím, že to bylo o něčem jiném. Svou roli sehrála řada šťastných náhod,“ řekl bývalý kosmonaut.

S nadhledem hodnotí sérii okolností, které ho k letu na sovětskou vesmírnou stanici Sojuz 28 přivedly. „Narodil jsem se 26. září, ale maminka se domluvila s paní učitelkou, že můžu nastoupit do školy ještě před mými narozeninami, čili o rok dříve. Díky tomu jsem mohl absolvovat akademii (Gagarinova vojenská letecká akademie v Moskvě) v roce 1976 přesně v momentu, kdy SSSR nabídlo Československu účast na programu Interkosmos. Tato náhoda mi velmi pomohla,“ sdělil Remek zajímavou náhodu a zdůraznil, jak důležitou roli v celé události měla i politika, jako ve všech důležitých projektech.

Politické pozadí se promítalo i na připravovaném letu prvního Čechoslováka do kosmu až do posledního okamžiku. Výcvik pilota v Hvězdném městečku trval 15 měsíců, ale o tom, kdo skutečně poletí, se nevědělo. „Informace, že jsem vybrán k letu oficiálně přišla 24 hodin před startem. Jednalo se o první let cizinců, což bylo politicky složitější, proto se k nám informace dostala tak pozdě.“

Vladimír Remek si dodnes pamatuje pocity, které měl, když raketa startovala. „Pocity se dají shrnout do otázky, jestli člověk má strach nebo nemá. Nikdy jsem si nehrál na supermana, který nemá nervy. Strach opadne, když se raketa pohne. Podobně jako na startu závodu, když padne výstřel, člověk dělá to, co natrénoval.“

Trénink na kosmický let byl dost tvrdý. Remka však nikdy nenapadlo se vysněného cíle vzdát. „Nikdy jsem to nechtěl vzdát. Ani mě to nenapadlo, i když odmítnout to šlo bez problémů, ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Pokud by to šlo, milerád bych letěl ještě jednou. Patří to k nejlepším zážitkům mého života, vidět s nadhledu planetu. Ani nevím o nikom, kdy by se během výcviku vzdal.“

Kosmonaut popsal i činnost kosmonautů na stanici, jedním z jejich základních úkolů je provést vědecké experimenty posunující lidské bádání. Vladimír Remek například prováděl experiment s řasami a jejich životem ve stavu bez tíže. Experiment položil základ zjištění, že dlouhodobý pobyt organismů ve stavu bez tíže pravděpodobně vede k poškození živých organismů.

„Kosmický let zanechá na člověku určitý dojem. Největším zjištěním pro mě bylo, že planeta je konečný prostor a je vlastně velmi malá. Cesta do kosmu byla dlouhá jak z Prahy do Ostravy nebo do Olomouce po dálnici. V této výšce obletíte celou planetu za 90 minut. Planeta je příliš malá na to, co na ní lidstvo vyvádí,“ popsal bývalý kosmonaut, jak cesta do vesmíru ovlivnila jeho život.

Kosmická zkušenost přivedla Vladimíra Remka ještě k jednomu životnímu zjištění. „Zjistil jsem, že umřít, to není to nejhorší. Nejhorší je ostuda, že něco úplně zkazíte a polepíte.“