Tanzanka se skoro deset let vydávala za horníka, zbohatla

Husseinová vyrostla ve velké tanzanské rodině. Její otec měl několik farem, šest manželek a 38 dětí. I když se o ni rodina starala hezky, na dětství vzpomíná nerada.

"Otec se mnou jednal jako s chlapcem. Musela jsem se starat o domácí zvířata. Vůbec se mi ten život nelíbil," řekla.

Její manželství bylo ještě nešťastnější a v jednatřiceti letech Husseinová od svého muže utekla.

Když hledala práci, skončila v malém tanzanském městečku Mererani, které leží na upatí nejvyšší africké hory Kilimandžáro a je jediným místem na světě, kde se doluje vzácný modro-fialový drahokam tanzanit.

"Do školy jsem nechodila, tak jsem neměla moc možností...Ženy do dolů nesmí, tak jsem tam začala pracovat jako muž, jako silák. Vezmete si velké kalhoty, ustřihnete jim nohavice a uděláte z nich kraťasy a rázem vypadáte jako muž. Tak jsem to udělala já," uvedla Husseinová.

Součástí její nové identity byla i změna jména. "Říkali mi strejda Hussein, nikomu jsem neprozradila, že se jmenuji Pili," prohlásila s tím, že když se na ni člověk zeptá v dolech, pořád o ní kolegové budou mluvit jako o strýci Husseinovi.

Husseinová v úzkých špinavých chodbách dolu, které byly mnohdy stovky metrů pod zemí a bylo v nich ukrutné horko, pracovala deset až 12 hodin denně. Kopala a prosévala kamení, doufajíc, že najde drahokamy.

"Dokázala jsem pracovat i 600 metrů pod zemí. Měla jsem větší odvahu než mnozí muži. Byla jsem velmi silná a dokázala jsem to samé, co ostatní," řekla Husseinová. Žádný z jejích kolegů netušil, že je žena.

"Chovala jsem se jako gorila - dokázala jsem se prát, mluvila jsem sprostě, nosila jsem u sebe nůž," dodala.

Přibližně po roce se na Husseinovou usmálo štěstí. Hned na dvou místech našla tanzanit. Peníze z prodeje drahokamů použila, aby svému otci, matce, sestře a sobě postavila nové domy. Koupila si nové náčiní a začala sama zaměstnávat horníky.

Její převlek byl tak přesvědčivý, že se na její pravou totožnost přišlo až neobvyklou shodou náhod. Místní žena policii nahlásila, že ji znásilnili horníci, a Husseinovou zatkli jako jednoho z podezřelých.

"Když přišla policie, muži, kteří tu ženu znásilnili, na mě ukázali a řekli: udělal to on. Tak jsem se ocitla na policejní stanici," vylíčila Husseinová.

Tam musela jít s pravdou ven. Požádala o lékařské vyšetření, které by potvrdilo, že čin spáchat nemohla. Krátce nato byla propuštěna. Přesto mnoho jejích kolegů nechtělo věřit, že je Husseinová tak dlouho obelhávala.

"Nevěřili tomu, ani když jim policie řekla, že jsem žena," uvedla. Vlastně se s tím nedokázali smířit, dokud jsem se v roce 2001 nevdala a nezaložila rodinu," dodala.

Najít si muže, když se sama za muže roky vydávala, pro Husseinovou nebylo jednoduché. Nakonec se jí to ale podařilo.

"Pořád přemýšlel nad tím, jestli jsem opravdu žena. Trvalo mu dva roky, než se ke mně přiblížil," řekla.

Husseinová si vybudovala úspěšnou kariéru a teď má vlastní hornickou firmu a zaměstnává 70 lidí, včetně tří žen, které však nepracují jako hornice, nýbrž kuchařky. I když v hornickém průmyslu podle Husseinové působí více žen, než když začínala ona, jen velmi málo z nich pracuje v dolech.

"Některé ženy omývají drahokamy, jiné jsou obchodnice, některé vaří... Je těžké ženy přesvědčit, aby dělaly to, co jsem dělala já."

Její úspěch jí pomohl zaplatit 30 neteřím, synovcům a vnoučatům školné. Přesto by prý ale svou dceru nenabádala, aby se vydala na stejnou životní cestu.

"Jsem pyšná na to, co jsem dokázala. Zbohatla jsem, ale bylo to pro mne těžké," říká Husseinová. "Chci zajistit, aby moje dcera vystudovala a mohla žít jinak, než jsem žila já," uzavřela.