Američanům se děje přesně to, co si nepřáli. Jde o vliv v Asii

Byl to již zesnulý americký diplomat Henry Kissinger, kdo apeloval na americké vedení, ať se více zaměří na Asii. „Těžiště mezinárodních záležitostí se významně přesouvá z Atlantiku do Tichého a Indického oceánu,“ prohlásil v roce 2009. „Spojené státy se obrátí k Asii poté, co věnovaly příliš mnoho prostředků jiným oblastem světa,“ sdělila o dva roky později tehdejší šéfka americké diplomacie Hillary Clintonová s odkazem na Afghánistán a Blízký východ. „Budoucnost ekonomiky jednadvacátého století se bude z velké části psát v Indopacifiku,“ uvedl současný americký prezident Joe Biden před dvěma lety. 

Jak uvádí server Foreign Affairs, „podle všech měřítek je dnes Asie strategicky nejdůležitějším regionem světa“. Zastává přes polovinu světové populace, je zde šest z pětadvaceti největších světových ekonomik a čtrnáct z pětadvaceti největších armád. Asie sama o sobě zahrnuje čtyři z devíti zemí s jadernými zbraněmi, jmenovitě Čínu, Pákistán, Indii a Severní Koreu. „Pokud chtějí Spojené státy zůstat nejmocnější zemí planety, budou muset využít Asie a zabránit Číně, aby ji ovládla,“ píší Foreign Affairs. 

Už administrativa prezidenta Baracka Obamy přiznala, že Washington asijský region podcenil. Hlavní myšlenkou pomalého stažení americké přítomnosti z Blízkého východu bylo, aby „se Washington mohl soustředit na podporu hospodářského růstu v Asii a čelit rostoucímu vlivu Číny“. „To by vyžadovalo, aby Spojené státy stály v čele rozsáhlé dohody o volném obchodu známé jako Transpacifické partnerství, přesunuly zbraně a personál do Indopacifiku, zásobily se vybavením vhodným pro válku s Čínou a zintenzivnily diplomacii v Asii,“ líčí server Foreign Affairs. 

Američané ale dnes platí za laxní – a dokonce vstřícný – přístup k rostoucí čínské hegemonii. Například bývalý šéf Bílého domu Bill Clinton v roce 2001 podpořil vstup země do Světové obchodní organizace (WTO) s přesvědčením, že „ekonomická vzájemná závislost přiměje Čínu k liberalizaci a zmírnění jejích zahraničněpolitických ambicí“. To se ale nestalo, již několik dekád svět pozoruje přesně opačný vývoj. 

Prezident George W. Bush byl prozíravější než Clinton a na kontinentu prohloubil bezpečnostní spolupráci s některými zeměmi. Podařilo se mu rozšířit vojenskou spolupráci se Singapurem, přemístil vojenské základny v Japonsku a americká armáda se zúčastnila prvního čtyřstranného cvičení s Austrálií, Indií a Japonskem. Asii ale eventuelně nevěnoval více zdrojů ani pozornosti, protože po roce 2001 byli Američané příliš zaměstnáni intervencemi na Blízkém východě. 

Obama tento přístup změnil a oznámil obrat k Asii, aby Američané „částečně dohonili ztracený čas“. Roku 2012 americké námořnictvo na rozkazy prezidentské administrativy plánovalo umístit 60 % flotily v asijsko-pacifickém regionu. „Ale 60 procent nestačilo k odstrašení rostoucího čínského námořnictva, zejména proto, že mnoho z těchto přidělených plavidel mělo zůstat zakotveno v Kalifornii nebo na Havaji – daleko od horkých míst potenciálního konfliktu,“ uvádí Foreign Affairs. 

Obamův následovník Donald Trump zvolil silně konfrontační, a nikoliv kooperativní přístup. Vzdal se jakéhokoli připojování k mnohostranným dohodám a dbal na udržování obchodní války s Čínou – ta zahrnovala sankce na čínské představitele a společnosti a úsilí o snížení vzájemných obchodních deficitů. Ačkoliv se tento přístup může zdát jako efektivní, tak Trump vyhrožoval, že stáhne vojáky z Japonska a Jižní Koreje, „pokud nebudou platit více za americkou vojenskou přítomnost“. Soul a Tokio tak pocítily, že se na svého amerického partnera nemohou spolehnout. 

Při nástupu Bidena do úřadu přišla další změna. „Nasypal peníze do obranných schopností Tchaj-wanu prostřednictvím Tichomořské iniciativy odstrašení a zákona o posílené odolnosti Tchaj-wanu. Posílil také spolupráci s Austrálií, Japonskem a Filipínami,“ popisuje server. Jenže se seběhlo několik věcí, které americkou pozornost usměrnily pryč od asijského regionu – válka mezi Izraelem a Hamásem a ruská invaze na Ukrajinu.