Vlídný a milý vězeň? Poslední dny Husajna popisuje kniha

551. jednotka vojenské policie dostala v parném létě 2006 zvláštní rozkaz: střežit a chránit „vysoce ceněnou zadrženou osobu“, muže, který byl zodpovědný za stovky tisíc lidských životů, strůjce nepředstavitelné krutosti. První den, kdy jednotka musela plnit tento úkol, se jeden z jejich členů podíval do vězňovy tváře, kterou dobře znal… byl to chrápající diktátor Saddám Hussajn.

Tyran zažil poslední dny v hanbě. Zážitky těch, kteří vězně střežili, jsou představeny v nové knize Willa Bardenwerpera s názvem „The Prisoner in His Palace: Saddam Hussein, His American Guards, and What History Leaves Unsaid“ (Vězeň ve svém paláci: Sadám Husajn, jeho americká stráž a co dějiny nevyřknou) .

Bardenwerper je bývalý armádní pěší důstojník, který sloužil v provincii Anbar. Zpovídal členy jednotky, která na Sadáma dohlížela. Během léta a podzim roku 2006 Sadám stanul před Nejvyšším iráckým tribunálem, před soudem, který Američané zřídili a vedli ho následně Iráčané. Husajn byl stíhán za to, že nařídil popravu 148 Šiítů z iráckého města Dujail po pokusu o atentát z roku 1982.

Strážci Husajna se podle knihy nazvali „Super dvanáctkou“ a střeženého pojmenovali jako „tvář osy zla“. Jejich úkolem bylo zajistit, aby byl Husajn při procesu živý a v bezpečí. Vnímání americké přítomnosti v Iráku bylo ze strany veřejnosti bylo v té doby rozpačité, i proto šlo Američanům o to, aby byl vězeň v pořádku a aby proces proběhl potichu a zcela hladce.

Super dvanáctka Sadáma postupně poznala a i on je. Na muže, jehož jméno bylo synonymem zla, se Husajn choval pozoruhodně příjemně. Postupem času se prý vztah mezi vězniteli a vězněným stal poměrně přátelským.

Jeho strážce udivovala Sadámova schopnost ocenit i malá a prostá potěšení. Ačkoliv ještě před nedávnem vlastnil desítky mramorových paláců se zlatými toaletami, v malé vězeňské cele se zdál být také spokojený. Nejvíc ho bavilo, když seděl venku na vězeňské terase na židli a psal. Kouřil přitom doutníky Cohiba, které ho měl naučit kouřit kubánský diktátor Fidel Castro.

Podle svědectví se Husajn vyžíval v zalévání plevele, který rostl na malé venkovní ploše jeho vězení. Byl dobře živený, k snídani měl nejprve omeletu, pak muffin a následovalo čerstvé ovoce. Husajn miloval sladkosti. Ve vězení prý poslouchal i rádio, nejradši měl songy od černošské zpěvačky Mary J. Blidgeové. Diktátor se měl aktivně zajímat o život jeho strážců. Vyptával se jich na rodiny a dokonce měl napsat báseň pro manželku jednoho z dvanáctky. Vtipkoval se strážci o dětech a svém dětství. V knize je zajímavá pasáž o tom, jak neshody mezi Sadámem a jeho synem Udayem vedly ke spálení obrovské sbírky luxusních aut. Uday, který žil v luxusu, obklopen ostrahou a přesvědčen o své "nadřazenosti" nad běžným lidem se totiž někdy v devadesátých letech dostal do konfliktu, který skončil s děsivými následky. Během jakési hádky totiž Uday ve vzteku popadl zbraň a začal střílet. Zhruba 6 lidí zabil na místě a několik jich vážně zranil. Mezi zraněnými byl ovšem i nevlastní bratr samotného Sadáma.

Když se o tom Sadám dozvěděl, údajně ho popadl nepředstavitelný vztek. Místo toho, aby vozy nechal odtáhnout, někde zamknout nebo je prodal, rozhodl se je diktátor podpálit. Jak se sám s úsměvem svěřil redaktorovi, když to udělal, stál tam a se zaujetím sledoval to "inferno".

Jeden ze strážců později prozradil, že Sadám žil tím nejlepším životem, jakým může vězeň žít. Autor knihy si nicméně klade otázku, na kterou už dnes nikdo nedokáže odpovědět. Choval se Sadám tak vlídně proto, aby své strážce manipuloval? Nebo šlo o skutečné lidské spojení, které se zakládalo na diktátorově vlídnější tváři?

Samotný proces se nesl ve znamení dlouhých promluv diktátora. Nestaral se ani tak o svou obranu, jako spíš o to, jaký zanechá historický odkaz. Rozsudek byl nicméně nezvratný. Podle knihy Husajn ve svůj poslední den objal své americké věznitele. Ti ho následně předali do rukou popravčích. Super dvanáctka neviděla samotnou popravu, mohla vidět jen stíny a zvuky.