14 bodů prezidenta Wilsona překopalo Evropu. Rakousko-Uhersko původně bourat nechtěl

Program, přednesený v americkém Kongresu, se týkal mezinárodního uspořádání světa po první světové válce z hlediska postoje USA. "Chceme, aby na světě ... bylo bezpečno každému mírumilovnému národu, který, jako my sami, chce žít svým vlastním životem, rozhodovat o svých vlastních institucích..." řekl Wilson.

V bodě 10. se například hovořilo i o autonomii (ale ne o samostatnosti) pro národy tehdejší habsburské monarchie. Wilson zpočátku váhal, bourat Rakousko-Uhersko se mu úplně nechtělo, viděl je jako základ případné budoucí evropské federace. Nakonec ale svůj názor změnil.

Body 1. až 5. Wilsonova plánu se věnovaly zásadám poválečné spolupráce, zahrnovaly odstranění kabinetní diplomacie, svobodnou mořeplavbu, odstranění překážek mezinárodního obchodu, omezení zbrojení a vyřešení koloniální otázky.

V bodech 6. až 13. se hovořilo o vytvoření poválečného uspořádání světa na základě zásady sebeurčení národů a vzniku etnických státních hranic. Jednalo se o evakuaci cizích vojsk z ruského území, obnovu suverenity Belgie, navrácení Alsaska-Lotrinska Francii, italské hranice podle národnostního principu, vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakouska-Uherska, ukončení okupace Rumunska, Srbska a Černé Hory a zajištění přístupu Srbska k moři, nezávislost Turecka, autonomii pro neturecké národnosti Osmanské říše a zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři.

Poslední 14. bod pak souvisel se vznikem Společnosti národů. Americký Senát ale tento pakt proti vůli Wilsona neratifikoval, USA zůstaly mimo organizaci. Prezident byl zklamán, jeho ideu uskutečnil až o čtvrtstoletí později jeho nástupce Franklin Delano Roosevelt, který se podstatně zasadil o vznik Organizace spojených národů.

Marné úsilí Čechů a Slováků o rovnoprávné postavení v rámci habsburské monarchie vyústilo během první světové války v rozhodnutí Rakousko-Uhersko opustit. Vůli založit vlastní stát vyjadřovala Washingtonská deklarace, kterou 18. října 1918 publikovala prozatímní exilová vláda v čele s Tomášem Garriguem Masarykem.

Dokument vznikl jako přímá reakce na návrh rakouského císaře Karla I. na federalizaci Rakouska-Uherska. Washingtonské deklaraci, kterou Masaryk předal Wilsonovi, se přičítá vliv na znění nóty, v níž Washington následně odmítl mírové nabídky Rakouska. Prezident USA zdůraznil, že autonomie národů ve federativním státě, tak jak ji navrhovala Vídeň, už není dostatečným podkladem pro mírová jednání.

Bezprostředním impulsem ke vzniku Československa pak byla ochota Vídně jednat o mírových podmínkách předložených Wilsonem. Mnozí Češi tento krok pochopili jako kapitulaci monarchie. V ulicích vypukly bouřlivé demonstrace, které 28. října 1918 vyvrcholily vyhlášením samostatnosti. Podstatnou roli v jejím vyjednávání sehrály i přátelské vztahy mezi Masarykem a Wilsonem.