Rusko a Čína kritizují USA, samy se ale chovají agresivně

Rusko svojí doposud poslední vojenskou doktrínu představilo na sklonku roku 2014. Jedná se o aktualizovanou verzi dokumentu z roku 2010. A co tato koncepce říká o vztahu Ruska a ostatních zemí? Rusové v dokumentu například píší o zostřujícím se mezinárodním prostředí. Rozšiřování NATO také již například přímo označují za hrozbu. Rusové se také ostře vymezují proti tomu, aby v sousedních zemích vznikaly režimy nepřátelské vůči Ruské Federaci. A to „včetně státních převratů“. Včetně, nikoliv výlučně. Moskva si tak v podstatě vyhrazuje právo chovat se nepřátelsky vůči státu, jehož z voleb vzniklá vláda bude usilovat o vstup své země do NATO. Je pak otázkou, jak se ve světle své vojenské doktríny zachovají Rusové například vůči Švédsku, které se v poslední době velmi přibližuje k NATO.

Právě snaha o ustavení vlastní sféry vlivu je pro ruskou doktrínu typická. Rusové již nemohou ovládat východoevropské země na přímo, jako v érách Sovětského svazu. Přesto si ale Východní Evropu nárokují a tamějším národům mají za zlé, pokud se tyto rozhodnou vstoupit do EU nebo Severoatlantické aliance. Velký prostor v ruské doktríně je proto věnován také tzv. hybridní válce. Právě ta se někdy stává, jako v případě Ukrajiny, nástrojem k prosazení ruských zájmů v oblastech, které Moskva považuje za svoji sféru vlivu. Doktorka Bettina Renzová z nottinghamské univerzity k tomu napsal, že „jde vlastně o klasickou strategii z Brežněvových dob, přičemž přímé vojenské intervence jsou nahrazeny hybridní válkou.“.

Čínské vojenské doktríny nebývají zveřejňovány. Zatímco Američané a Rusové používají své strategické dokumenty mimo jiné i jako jakýsi komunikační kanál, jehož prostřednictvím vysílají zprávy domácímu i zahraničnímu publiku, Čína takovou praxi neuznává. Z jejich strany se tak dočkáme pouze vágních a obecných ustanovení o „udržení míru skrze sílu“. Lze se ale zaměřit na to, jak se Čína chová v praxi. Jako příklad lze použít Jihočínské moře.

To je totiž regionem, kde čínské snahy o rozšíření sféry vlivu můžeme vidět v praxi. Čína zde za poslední roky obsadila několik strategických atolů a snažila se v oblasti prosadit jako dominantní hegemon. To vše na úkor Japonska a Filipín, kdy Číňané neváhali porušit mezinárodní smlouvy. Když byla do oblasti vyslána americká vojenská loď, neváhala Čína tento krok označit za hanebnou provokaci. Čína tak sice nedisponuje žádným oficiálním dokumentem, ve kterém by pojmenovávala hrozby a nastiňovala své záměry, její činy ale hovoří jasně – země má své sféry vlivu a v nich se hodlá prosadit, bez ohledu na prostředky.

Je tedy nová americká doktrína opravdu „nepřátelský dokument“, jak ji nazvaly Čína a Rusko? Rusům vadilo zejména to, že američtí soupeři byli v doktríně na přímo pojmenováni. Totéž ale dělá Ruská Federace ve své koncepci. Čína sice žádný oficiální dokument podobného charakteru nemá, mluví za ní ale činy. Z jejího chování je jasně patrné, koho pokládají Číňané za své soupeře. A je to naprosto logické. Soupeření a vzájemné vyvažování sil je základem mezinárodních vztahů již od počátku lidských dějin. Chovají se tak jak velmoci (Čína a USA), tak země, jež mají nesporné ambice mezi ně patřit (Rusko).