KOMENTÁŘ: Bidenův apel k jednání o jaderných zbraních není appeasement, ruskou válku na Ukrajině nelegitimizuje

Americký apel operuje s pozvolna se blížícím koncem platnosti smlouvy New START, která od února 2011 představuje klíčový dokument omezující strategické jaderné síly Spojených států a Ruska. Maximální počet útočných hlavic stanovuje na 1.550, stavy nosičů vyzbrojených atomovou municí nesmí přesáhnout 700, o stovku vyšší je limit na potenciální nosiče nukleárních náloží, ať už mezikontinentální balistické rakety odpalované ze země či ponorek nebo strategické bombardéry.

Pro ilustraci je vhodné doplnit, že se jedná o zlomek jaderných kapacit, které byly k dispozici během studené války. Odhaduje se, že počet amerických bojových hlavic na svém vrcholu překonal 30 tisíc, v případě Sovětského svazu bylo číslo ještě o 10 tisíc vyšší. Rozsah těchto prostředků mnohonásobně překračoval sílu nezbytnou k totálnímu zničení protistrany. Odrážel princip vzájemně zaručeného zničení, který se stal důležitým aspektem zachování míru mezi studenoválečnými supervelmocemi.

Stručně řečeno, Washington i Moskva vydržovaly takové množství jaderných hlavic, aby i v případě překvapivého nepřátelského útoku, který by jejich velkou část eliminoval, zůstalo dostatek prostředků pro odvetný úder, jež by území útočníka proměnil v pomyslnou měsíční krajinu. Stejně tak se kalkulovalo s tím, že část střel může zneškodnit protivzdušná obrana nepřítele, což dále stupňovalo extenzivní rozvoj strategických arzenálů, které mělo dodat jadernému odstrašení maximální kredibilitu.

Jednání o omezení strategických jaderných zbraní, ať již ve formě dohod SALT ze sedmdesátých let či smlouvy START z počátku let devadesátých, tedy neměla jen vojenský význam. Vysílala také důležitý politický signál. Ukazovala ochotu Moskvy a Washingtonu vzájemně diskutovat o základním stavebním kamenu jejich bezpečnosti.

Je pravda, zmíněné dohody se neuzavíraly během období nejvyhrocenějšího napětí. Smlouvy SALT byly podepsány během tzv. détente, neboli uvolnění studené války, dohoda START se v roce 1991 stala jednou z pomyslných teček za tímto konfliktem, který naštěstí nikdy nepřerostl v otevřené vojenské střetnutí. Lze tedy předpokládat, že se objeví kritika současného amerického postupu poukazující na nepřípustnost zasednutí k jednacímu stolu s režimem, který vede na evropské půdě útočnou válku se zjevným cílem zabrat výraznou část území všeobecně uznaného suverénního státu.

Neztrácejme nicméně ze zřetele, že cesta k dohodám SALT se neotevřela až po ochladnutí tensí mezi Washingtonem a Moskvou. Její začátek lze vysledovat do roku 1967, kdy navzdory americkým pobídkám perspektiva výrazného zlepšení vztahů nevypadala příliš realisticky. Kreml v této době ostře vystupoval proti mnohým americkým krokům, například proti bombardování Severního Vietnamu, intervenci v občanskou válkou zmítané Dominikánské republice nebo podpoře antikomunistického převratu v Indonésii.

Podobně v případě smlouvy START sahají kremelské apely k jednání o výrazné redukci strategických zbraní do období označovaného jako druhá studená válka, kdy tehdejší administrativa prezidenta Ronalda Reagana zdánlivě odmítala s Moskvou jednat na vysoké úrovni s odkazem na sovětské vojenské akce v Afghánistánu či sestřelení dopravního Boeingu 747 nad Sachalinem. Historicky se tedy o omezení strategických zbraní jednalo i na pozadí vyhrocených vztahů Moskvy a Washingtonu.

Historik Simon Miles ve své knize Enaging the Evil Empire poměrně přesvědčivě ukázal, že právě udržení dialogu mezi supervelmocemi v první polovině osmdesátých let - byť nepříliš medializovaného a na nižší úrovni – výrazně přispělo k rychlému a nečekanému ukončení studené války ve druhé polovině dekády. To bylo pochopitelně vázáno na další okolnosti, především výměnu klíčového muže v Kremlu, bez existujících komunikačních kanálů a témat k dialogu by bylo výrazně komplikovanější.

Není zřejmé, zda Bidenův apel povede k úspěšnému dojednání nového mezinárodního dokumentu (případně prodloužení platnosti stávajícího), který by udržel jaderné zbrojení na uzdě. Úvodní reakce Moskvy byla ostře odmítavá, což však s ohledem na výše popsanou historickou zkušenost nemusí vůbec nic znamenat. Dějiny studené války nicméně ukazují, že americký postup je správný. Neznačí přechod k často zmiňovanému appeasementu ani nelegitimizuje ruskou agresi vůči Ukrajině. Odráží snahu udržet dialog naprosto klíčové oblasti, který se v budoucnu – po proměně podmínek – může stát základem pro zlepšení vztahů s Kremlem, ať již v jeho čele bude kdokoliv.

Přiznejme si, že alternativou k jednání je opětovný závod v jaderném zbrojení po roce 2026. Znamenal by nejen další eskalaci mezinárodního napětí, ale v praxi také enormní a zbytečné investice do apokalyptických arzenálů, které při zachování elementárního pudu sebezáchovy nebudou pro svou destruktivní sílu nikdy nesazeny.

Autor je historik.