KOMENTÁŘ: Den, kdy se přiblížil jaderný armageddon. Karibská krize je lekcí i pro současnost

Kennedyho projev byl vyvrcholením dění souvisejícího se sovětskou operací Anadyr, kterou předsednictvo ÚV KSSS jednomyslně odsouhlasilo v květnu 1962. Její podstatou byla dislokace sovětského armádního sboru na Kubě ovládané levicovým, stále více promoskevským režimem Fidela Castra. Klíčovou součást plánu představovalo rozmístění dvou raketových divizí vyzbrojených střelami R-12 a R-14. Jejich dosah až 4.500 km v kombinaci se schopností nést jaderné hlavice znamenal přímé ohrožení velké části teritoria Spojených států.

V sovětském rozhodnutí se protínaly dva motivy, jejichž priorita je mezi historiky dodnes předmětem debaty. Sovětská vojenská přítomnost na Kubě měla garantovat existenci Castrova režimu a bránit opakování pokusů Washingtonem podporvaného kubánského exilu o jeho svržení. Rozmístění jaderných zbraní a jejich nosičů jen pár stovek kilometrů od americké pevniny pak mělo posílit možnost vést v případě vypuknutí třetí světové války účinný úder na nepřátelské území.

Pro pochopení vojenského významu sovětského kroku si musíme uvědomit, že na začátku 60. let představovaly hlavní nosič jaderných zbraní těžké dálkové bombardéry, v jejichž vývoji a konstrukci Sovětský svaz za Spojenými státy zaostával. Technologie mezikontinentálních balistických střel byla stále v plenkách. Co se raket týká, větší přesnost a spolehlivost vykazovaly ty středního dosahu. Tento typ zbraní Spojené státy ostatně instalovaly na území svých spojenců v sovětském sousedství, především v Turecku. Po sblížení Moskvy s Havanou – k němuž výrazně přispěla nekompromisní politika Washingtonu vůči Castrovu režimu, který zpočátku nebyl čistě komunistický – vycítilo sovětské politické vedení i armádní velení příležitost k podobnému opatření.

Události karibské raketové krize jsou dobře probádané a veřejnosti v obecné rovině známé. Nemá tedy smysl je podrobněji rekapitulovat. Vhodné je ale zmínit, že Kennedyho projev přišel s téměř dvoutýdenním odstupem od chvíle, kdy americké špionážní družice a následně letouny odhalily sovětské aktivity na Kubě. V Kennedyho administrativě v mezidobí probíhala debata, jak zareagovat, přičemž zvažovány byly dvě možnosti – vojenský útok na ostrov, nebo námořní blokáda bránící dalšímu přísunu sovětských zbraní a poskytující čas k dalšímu jednání. Zvítězila druhá varianta, kterou americký prezident 22. října veřejně oznámil. Jeho vystoupení tedy nepředstavovalo impulzivní reakci, ale poměrně promyšlený tah.

Skutečnost, že Kennedy o raketách na Kubě promluvil veřejně, sovětské vedení v čele s Nikitou Chruščovem zaskočila. Moskva očekávala, že se na ni Washington obrátí zákulisními kanály a pokusí se dojednat neveřejný kompromis. Tím, že šéf Bílého domu učinil ze sovětské vojenské přítomnosti v Karibiku veřejné téma, situaci eskaloval a vytvořil tlak na její rychlé řešení.

V Kremlu zavládla obava, že ve vypjaté situaci může dojít k americkému vojenskému útoku na Kubu, k jehož odražení bude nutné nasadit na ostrově přítomné jaderné hlavice. Taková varianta by patrně vedla k rozpoutání třetí světové války, už jen z toho důvodu, že americká vojenská doktrína v této době stále ještě počítala s principem masové odvety, tedy širokým nasazením atomových zbraní proti studenoválečnému nepříteli. Ke stejnému scénáři by patrně došlo i ve chvíli, kdyby námořní blokáda Kuby vedla ke střetu amerických plavidel s těmi sovětskými, která tou dobou do Karibiku mířila.

Pomyslné karty byly tedy na první pohled rozdány katastrofálně. S odstupem mnoha desetiletí a po prostudování dobových záznamů politických jednání na obou stranách víme, že vypuknutí jaderné války nehrozilo natolik bezprostředně, jak se dobovým pozorovatelům a západní veřejnosti mohlo zdát (obyvatelé zemí východního bloku, stejně jako tamní politické špičky měli o závažnosti situace mnohem omezenější informace). Chruščov, který původně dislokaci jaderných zbraní na Kubě posvětil, totiž jadernou válku nechtěl a nyní se obával, že americký přístup k ní nakonec povede.

Víme, že sovětský vůdce rychle podnikl kroky, které měly takovou možnost co nejvíce eliminovat. Rázně se například postavil proti návrhu ministra obrany Rodiona Malinovského, aby velitel sovětských jednotek na Kubě generál Issa Plijev mohl v případě amerického útoku na ostrov použít proti invazním jednotkám jaderné zbraně bez nutnosti žádat Moskvu o povolení k jejich odpalu. Během krize tak nedošlo ke kompletaci sovětských raket, hlavice zůstaly v depotech vzdálených několik kilometrů od startovacích ramp. Tyto informace pochopitelně v říjnu 1962 nebyly k dispozici, tudíž se vypjatá situace jevila jako ještě vážnější, než ve skutečnosti byla.

O možném nasazení jaderných zbraní se ve veřejné debatě hlasitě mluví i dnes v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. Již několik měsíců se spekuluje, za jaké situace by putinovský režim mohl k takovému kroku přistoupit, jakou by měl podobu a co by následovalo. Nutno dodat, že k těmto debatám prakticky od počátku konfliktu zavdávají příčinu především vrcholní ruští představitelé svými výroky. Pakliže Joe Biden hovoří o možném jaderném armageddonu, z velké části jde pouze o reakci na atmosféru, kterou vytvořily zlověstné a zároveň záměrně nekonkrétní proklamace Kremlu.

Karibská krize, přestože její charakter a podstata se výrazně lišily od současných událostí na Ukrajině, nám může v tomto směru dodat jistou dávku naděje. Chruščov byl mnohými na Západě ve své době považován za šílence, který je ochoten rozpoutat globální jadernou válku. Dnes při znalosti interních pramenů víme, že navzdory své tvrdé zahraniční politice, kterou studenoválečnou protistranu s oblibou tlačil do kouta a neváhal přitom verbálně rachotit nukleárním arzenálem, měl před atomovými zbraněmi obrovský respekt a jejich nasazení se děsil. I proto poměrně rychle přistoupil na odsun sovětských raket z Kuby.

Mnoho lidí se dnes bojí možné jaderné války. Často jde o mladší ročníky, které napamatují studenou válku, kdy život po čtyři dekády plynul ve stínu potenciálního globálního střetu s nedozírnými důsledky. Nakonec to ale byly z velké části právě atomové zbraně a jejich ničivý potenciál, co zabránilo jejímu vypuknutí. Sázky byly nastaveny příliš vysoko. Při vší obezřetnosti je dobré na tuto lekci – včetně jejího vrcholu v podobě karibské krize – nezapomínat. O příčetnosti současného kremelského vůdce chovají mnozí obdobné pochybnosti, jako chovala generace jejich prarodičů o Chruščovovi. Nezbývá než doufat, že pohled do zákulisí Kremlu nabízí i dnes podobně odlišný obraz jako před šedesáti lety.

Autor je historik.