Austrálie je posetá bizarními sochami obřích rozměrů. Úřady teď nevědí, co s nimi

Mnoho Australanů si vybavuje dětské výlety zpestřované takovými atrakcemi, jako je obří ovce plemene Merino, vzepjatý kůň či celá škála ovoce - Velké avokádo, Velký pomeranč a Velké mango. Když posledně jmenované v roce 2014 zmizelo, informovaly o tom palcové titulky, jen aby se později ukázalo, že šlo o reklamní tah.

Mnoho velkých věcí bylo vyrobeno levně z betonu a sklolaminátu, tedy materiálů, které nevyhnutelně chátrají a blednou. Navíc část z obřích výtvorů - jako například Velký ananas, Velký makadamový ořech, Velký pomeranč či Velká kreveta - se v poslední době buď prakticky rozpadla, anebo už nevynáší příliš velké zisky.

A pak jsou tu další, jako například Velký Kapitán Cook v Cairnsu, které vyvolávají kontroverze. Velký Kapitán Cook stojí na prázdné parcele po straně Cookovy dálnice. Na nohou jsou znát stopy betonové rakoviny a barva se z něj loupe. Hotel, v němž kdysi Cook bydlel, je dávno zbouraný a místní komunita se pře o to, jak by se mělo se sošným pohrobkem naložit.

Letos v lednu v Den Austrálie, který země slaví jako připomínku prvního vylodění vyhoštěnců z Velké Británie, kdosi Cookovu sochu omotal velkým nápisem: "Omlouvám se." A domorodý umělec Munganbana Norman Miller navrhl, aby socha Jamese Cooka dostala do ruky Velký bumerang.

A pak je tu jihoaustralský humr Larry. Sedmnáct metrů velký korýš ze sklolaminátu vznikl v roce 1979 a od té doby nepřetržitě stojí na místním tržišti. Opravy už potřeboval opakovaně, a naposledy v roce 2015 přispěla státní vláda na jeho renovaci částkou 10.000 australských dolarů (asi 172.000 korun), k níž zbytek doplnila celonárodní kampaň na získání financí, kterou vedli rozhlasoví moderátoři Hamish and Andy.

Přestože některé Velké věci upadají v zapomnění, po celé zemi vznikají nové sochy ve snaze přilákat turisty do odlehlých koutů Austrálie. Velká zlatá holínka v Tully, Velký buran v Nynganu či Velký mravenec v Augathelle jsou příkladem nové generace obřích místních symbolů.

Na jedné straně se kdokoli může jen těžko divit kterékoli místní komunitě, jež se chce scházet pod nádherně kýčovitým kouskem veřejného umění. Na druhé straně se ale nabízí otázka, proč místní úřady tyto stavby povolují, když pak tytéž místní úřady - jen po několika desítkách let - musejí řešit jejich další osud, údržbu nebo likvidaci.