Co si Severokorejci skutečně myslí o Kimově režimu? Mýty a fakta o životě v KLDR

Odpovědi na tyto otázky poskytla na diskusním fóru Reddit novinářka Anna Fifieldová, která zpracovává témata spojená s KLDR pro respektované noviny Washington Post. V zemi, kterou se zabývá už 14 let, několikrát byla a účastnila se i nedávného summitu v Singapuru. Jejím cílem je poučit západní publikum o realitě života v KLDR, který je spjat s řadou mýtů.  

Jedním z nejrozšířenějších mýtů je, že obyvatelé KLDR jsou v podstatě nemyslící automaty, co věří bez jakýchkoliv pochybností v propagandu vládnoucího režimu. Podle Fifieldové však většina obyvatel ví, že Kim Čong-un přehání a že mnohé věci, jak je líčí režim, není pravda. Nicméně, nikdo či jen málokdo oficiálně neprotestuje, protože se bojí, že jeho bude poslán do gulagu a s ním i tři generace jeho rodinných příslušníků.

Nicméně, Severní Korea – jak doložil i summit s Trumpem – se začala více otevírat světu. V KLDR jsou nyní dostupné jihokorejské filmy a seriály, které odhalují, že navzdory tomu,co po dlouhou dobu říkal režim, nejsou Jihokorejci chudší než jejich severokorejští protějšky. Režim ale si stále pečlivě vybírá, co Severokorejcům pustí a např. americké filmy a seriály nejsou z propagandistických důvodů připuštěny.

Po dlouhá desetiletí negativní postoj k USA se ale v KLDR začíná postupně měnit, mimo jiné i proto, že Kim má nyní mnoho důvodů ukázat Američany v lepším světle. Americký prezident Donald Trump byl v severokorejských médií v poslední době, ve světle singapurského summitu, zobrazován jako vůdce odpovědného státu s nukleárními zbraněmi, tj. v totožném duchu, jako byl severokorejskými médii vykreslován Kim. Severokorejská média tímto způsobem mohla naznačit, že Trump jednal se sebou rovným protějškem.

Ohledně nynějších vztahů KLDR s USA a Jižní Koreou neexistuje v severokorejské zemi názorová shod. Někteří lokální obyvatelé to považují za dobrou věc, jiní se obávají, co to přinese. Co se týče elit, jejich názory je obtížné zjistit, vzhledem k tomu, že oficiálně musí podporovat vše, co Kim udělá, aby si udržely místo. Nicméně, některé kroky Kima před summitem, jeho nahrazení tří vysokých vojenských velurů, naznačuje, že mezi armádou se mohou vyskytovat hlasy nespokojené se směrem, kterým se režim udáví a prosazující více „jestřábí“ hledisko.

Vítězové a poražení

Totéž lze říci i o Jižní Koreji a dalších zainteresovaných stran. Zatímco liberální jihokorejská vláda v čele s prezidentem Munem Če-inem se usilovně snaží o navázání pozitivních diplomatických vztahů s KLDR, zatímco více konzervativní strany jihokorejské politiky se na tyto kroky dívají skepticky a jsou znepokojeni z rozhodnutí Trumpa nepokračovat ve společných vojenských cvičení. Toto konzervativní hledisko převládá u Japonska, které dlouhodobě považuje KLDR za bezpečností hrozbu.

Co se týče Číny, údajného hlavního spojence KLDR, Fifieldová poukazuje na to, že vazby mezi oběma státy nejsou tak silné, jak by se mohlo zdát a jak se Čína snaží reprezentovat. Jejím cílem je udržet dosavadní status quo, zatímco Kim se snaží o jistou verzi ekonomické reformy (ačkoliv toto slovo je v KLDR tabu, protože naznačuje, že režim něco nedělá dobře). V rámci toho se pokouší navázat další vztahy, např. s Ruskem. Nicméně, uvědomuje si, že Čína je pro KLDR velice důležitým státem a proto se vydal i do Pekingu.

Podle Fifieldové je však i Čína částečným vítězem Kimova setkání s Trumpem právě kvůli Trumpově slibu stáhnutí USA ze společných vojenských cvičení s jihokorejskou armádou, což byl vždy cíl Číny, navíc se tak stalo bez nějakého důležité „protislužby“ zpět. Ačkoliv uznává, že summit byl vítězstvím i pro Trumpa, celkovým vítězem je dle ní Kim, protože to byl on, kdo svolal summit a kdo zároveň si tím zajistil snížení sankcí ze strany Číny.

Ačkoliv Kimovým cílem je rozvinutí ekonomické prosperity, novinářka poukazuje na to, že tak dělá s vlastních sobeckých zájmů, nikoliv pro blaho lidu. Severokorejský vůdce se obává vzpoury kvůli nespokojenosti se životní úrovní a snaží se tomu předejít. Kim proto umožnil jisté ekonomické otevření se formě umožnění Severokorejcům podnikat, politické otevření si ale nepřeje, protože to by mohlo ohrozit jeho vládu.

Samotní Severokorejci se zatím snaží žít v drsných, ale zlepšujících se podmínkách totalitního státu tak normálně, jak to jen jde. Severokorejské elity bohatnou a mohou si dopřát slušné jídlo a importované produkty. Nejenom v hlavním městě, ale i v dalších větších městech je možné si zakoupit v supermarketech lokálně produkované jídlo, případně to dovezené z Číny, Jižní Koreje či Ruska. Lidé na vesnicích však stále žijí ve velké chudobě a nedostatku. Ačkoliv netrpí hladomorem jako tomu bylo v letech 1995 až 1999, stále si nemohou dopřát maso či alespoň bílou rýži.