Strategie „trojího boje“. Jak se Čína rozhoduje, na koho a jak bude cílit?

V čínském zákonu o národní bezpečnosti, revidovaném v roce 2015, stojí, že „národní bezpečnost znamená relativní nepřítomnost mezinárodních nebo domácích ohrožení státní moci vládnout, suverenity, jednoty a územní celistvosti." Podle bývalého analytika CIA Petera Mantise, se tato definice národní bezpečnosti se v mnohém liší od těch v jiných částech světa.

Tím, že národní bezpečnosti charakterizuje jako „absenci hrozeb“ Čína prakticky tvrdí, že je třeba odstranit jakékoliv pokusy o ohrožení legitimity čínské Komunistické strany ještě předtím, než se v podstatě vůbec objeví.

Podle Jiana Zhanga, profesora mezinárodních studií na University of New South Wales at the Australian Defence Force Academy (UNSW Canberra), národní bezpečnost je jedna z hlavních částí čínských národních zájmů. Tou druhou je národní rozvojový zájem. Rovnocenné národní postavení národní bezpečnosti a národního rozvojového zájmu znamená, že Čína v zásadě vnímá zajištění národní bezpečnosti jako klíč k zajištění národního rozvoje a naopak.

Za ochranu národního zájmu se tedy nyní považuje cokoliv, co by mohlo ohrozit zemi nejen z bezpečnostního, ale i ekonomického hlediska. Čína se na základě této pozice stále častěji angažuje v zahraničí, protože to považuje za klíčové pro její ekonomický rozvoj, přičemž okamžiku místní rezistence přistupuje k obranné reakci.

Kauza Huawei může sloužit jako příklad této čínské strategie. Technologický gigant představuje vlajkovou loď čínské ekonomiky, jehož rozvoj je v centru národního zájmu. Odpor řady zemí – ať se jedná o Austrálii či Nový Zéland, které vypověděli účast Huawei na tvorbě sítí 5G, nebo ČR či Polsko, které vnímají čínské telefony jako bezpečností hrozbu – Čína vnímá jako centrální ohrožení, kvůli kterému je ochotna přistoupit k drastickým opatřením – např. k hackerským útokům na Austrálii či americké společnosti či k temným varováním vůči české vládě a českým podnikům, že jejich obchodní kontrakty mohou být výrazně poškozeny.  

„Trojí boj"

Aby dostála své hlavní misi, kterou je ochrana čínských národních zájmů, Čínská lidová osvobozenecká armáda rozpracovala strategie „trojího boje“. Má se tím na mysli boj o veřejné mínění, psychologický boj a legální boj.

V případě prvního boje se Čína dlouhodobě pokouší prostřednictvím vlastních či spřátelených médií přesvědčit veřejnost, že její verze událostí jsou ty správné a pravdivé. Např. Tibet před čínským vpádem je v čínských a spřátelených médií vykreslován jako zaostalá a otrokářská teokracie. Čína tak vystupuje nikoliv jako agresor, ale jako osvoboditel země.

Psychologický boj míří většinou na ústřední představitele zemí, které se Čína snaží přesvědčit, že čínské zájmy jsou i jejich zájmy. Čína k tomuto psychologickému nátlaku, který je často doprovázen bojem o veřejné mínění, zvláště přistupuje v případě propagace jejího mamutího projektu Nové hedvábné stezky (oficiálně Jeden pás, jedna cesta – One Belt, One Road).

Čína se též pokouší, aby její sféry vlivu byli legálně zakotveny. Týká se to např. Jihočínského moře, nad kterým si Čína nárokuje „nespornou suverenitu“. Čína usiluje o to, aby tento nárok byl uznán i Úmluvou Organizace spojených národů o mořském právu, což by jí poskytlo legální ospravedlnění pro její působení v sporných vodách a smetlo námitky řady aktérů v oblasti – USA, Austrálie, Japonska, Vietnamu, Filipín či Tchaj-wanu.

Čína oficiálně se stále hlásí k politice neintervence v záležitostech cizích zemí, nicméně v důsledku svého výsadního postavení jako nové supervelmoci ji přísně odděluje od politiky „zahraničního vlivu“, upozorňuje Herve Lemahieu, ředitel programu Asian Power v Lowy Institute. Čína se nyní angažuje ve světě, přičemž tyto aktivity vnímá jako součást domácí politiky národní bezpečnosti a národního hospodářského rozvoje.