Prošli jsme peklem, dál trpíme a nikdo nám nepomáhá. IS vyvraždil naše příbuzné, popisuje mladý Jezíd

Jsem Jezíd, není mi ještě ani 17 let, ale mám příběh, který bych rád řekl světu. Náš lid byl vždy mírumilovný a nebyl agresivní. Věříme v Boha, v humanismus a respektujeme ostatní náboženství. Vyrostl jsem ve vesnici jménem Wardia blízko Sindžáru v Iráku. Žili jsme se ctí a důstojností.

Byli jsme si v komunitě velmi blízcí a do jisté míry jsme se stýkali jen mezi sebou. Když mi bylo 13 let, doslechli jsme se o tom, že Islámský stát (IS) směřuje k nám. Říkalo se, že dělají velmi špatné věci. Utekli jsme do hor, ale IS nás stejně zastavil a přinutil nás vrátit se do vesnice. V té době se mnoho našich muslimských sousedů přidalo k IS a zabíjelo hodně Jezídů.

Když jsme se vrátili do Wardie, IS rozdělil vězně podle věku a pohlaví. Poté zabil mnoho mužů a vzal naše sestry s matkami do sexuálního otroctví. Ty používal ke zmíněným účelům, než je později prodal. My zbývající jsme zůstali ve vesnici jako rukojmí. Brzy jsme se dozvěděli, že IS má v plánu nás všechny vyprovodit z povrchu zemského, pokud odmítneme konvertovat.

Když jsme tak učinili, řekli nám, že nás všechny zabijí. Všichni jsme byli velmi vyděšení. Ve městě Sindžár však tou dobou došlo k nějakému problému a jeden z jejich vůdců okamžitě svolal své lidi z naší vesnice.

Bylo nám přikázáno, abychom se nehnuli. Samozřejmě jsme souhlasili. Jakmile to bylo možné, opět jsme utekli do hor, kde jsme šplhali, co nejvýš to šlo. Hlavní bylo najít kdekoli útočiště.

Trpěli jsme v ubíjejícím letním žáru po dobu osmi dnů, a to bez jakékoli pomoci od vnějšího světa. Neměli jsme jídlo, ani vodu. Mnoho starších lidí a dětí zemřelo na žízeň, hlad a vyčerpání. Všichni jsme byli sami.

Nakonec byl vytvořen vzdušný most, který nám vytvořil bezpečnou cestu do Sýrie. Hodně z našich lidí však zůstalo v horách, aby bojovali se zbytky nepřátel s pohledem z hory, kde na jejich příbuzné čekal neznámý osud.

Přicestovali jsme do Sýrie, kde nás uvítali jídlem a vodou. Nakonec jsme byli přepraveni zpět do Kurdistánu v Iráku, kde jsme nalezli relativní bezpečí a žili jsme v jakýchkoli opuštěných budovách, které jsme našli, dokud po několika měsících nebyly postaveny tábory.

Teď už tři roky bydlím v kempu Bersive. Stany se rozpadají slunečním žárem a nejsou ohnivzdorné. Jen před pár dny v polovině prosince nám tu vyhořelo 20 stanů na popel. To není nic neobvyklého, jelikož je zima a my nemáme žádný topný olej. Lidé proto používají svíčky, zapalují malé ohně, dělají cokoli, aby se udrželi v teple. A to je velmi nebezpečné.

Elektřinu máme k dispozici jen na 6 hodin denně. Vzhledem k tomu, že stany stojí na nečistých plochách, je spousta z nich při deštích zaplavena. Chození po blátě také není jednoduché. Aby to bylo ještě horší, tak jsme nikdy neměli dostatek potravy a léků. Nemoci v našich táborech řádí pravidelně, a to jak fyzické, tak duševní. Pracovní místa neexistují a jsme perzekuováni lidmi většinové víry. Nesmíme mluvit, ani si stěžovat na naši vládu, jinak bychom byli zatčeni a "přeučeni".

Jezídové nesmějí prodávat mléčné výrobky, či vyrábět nebo prodávat potraviny na otevřeném trhu, protože nás muslimové považují za káfiry (nečisté). Ze stejných důvodů se nemůžeme účastnit žádných organizovaných sportovních soutěží.

Nemůžeme ani pracovat nikde jinde v potravinářském průmyslu, protože muslimové nebudou jíst nic, čeho jsme se dotýkali.

Ještě mi není 17 let, přesto jsem tohle všechno zažil. Jednou bych byl rád novinářem.

Potřebuji světu sdělit, jak se tady s námi jedná, přesto nám nikdo nepomáhá. Většina vlády zkorumpovaná, stejně jako mnoho nevládních organizací. Jen málo z nich se dostane k Jezídům. Někdo tohle musí vyslyšet, a to brzo. Jinak Jezídové zmizí navždy. Je toto po tisících let na Zemi konečný osud Jezídů? Žiji ve velmi špatné a obtížné situaci. Mým snem je dostat se do zahraničí, do Evropy, abychom mohl pomáhat chudým rodinám, protože vím, co se děje s těmi, kteří žijí v táborech, kteří ztratili své bratry a sestry a nemají nic. Ale dostat se tam nedokážu.

Autor žije v uprchlickém táboře v Severním Iráku.