Opakující se chyba? Analytik našel podobnosti mezi syrským útokem a iráckou invazí

Pád režimu Saddáma Husajna přinesl vzrůst sektářského násilí v Iráku. Sunnité začali být nespokojená s šiítskou neefektivní vládou. Šiíté začali být označováni za kolaboranty, nejenom z hlediska jejich spojení s USA, ale i s Íránem, s nímž Irák vedl krvavou válku. Teroristické údery na šiítské vládní síly byly následovány stejně tvrdými vládními odvetami, což pouze přispívalo k další radikalizaci sunnitů.

V tomto výbušném prostředí se začínala angažovat Al-Káida. Právě bojem s Al-Káidou, v odvetě za 11. září, odůvodňoval Bush invazi do Iráku. Dle něj měl být irácký diktátor nerozlučitelně spjat s teroristickou organizací. Už v roce 2002 ale v New York Times vyšel článek zpochybňující toto odůvodnění s tím, že právě naopak, Al-Káida a Saddám jsou přirození nepřátelé – on představoval onen typ sekulární blízkovýchodního autoritářství, které Al-Káida zatracovala.

Později USA přiznaly, že žádné důkazy o údajném spojení iráckých zpravodajských služeb s Al-Káidou se nenašly. Samotný zajatý Saddám řekl vyslýchajícím agentům, že Usámu bin Ládina považoval za náboženského fanatika, který přirozeně stojí proti vládci jeho typu. Al-Káida neměla v Iráku přirozené prostředí, kde se jí mohlo dařit. Je jistou ironií, že válka proti Al-Káidě vedoucí k irácké invazi zde otevřela Al-Káidě prostor.

Al-Káida jej však nedokázala využít. Její vůdce Abú Musab az-Zarkáví byl v roce 2006 zabit americkými letadly a irácká Al-Káida byla rychle zatlačena na okraj. Svou sílu dokázala obnovit až o několik let později, v době revolucí Arabského jara, kdy začaly sekulární autoritářské režimy Blízkého východu ztrácet moc a kdy se začala rozvíjet později odtržená pobočka Al-Káidy známá jako Islámský stát.

Ačkoliv IS získal vliv i v Iráku, hlavní  základnu měl v Sýrii, kde využil protestů proti Bazaru Al-Asadovi.  Asad si uvědomoval, že může dopadnout jako jeho „kolega“, svržený egyptský prezident Husní Mubárak. Zároveň si uvědomoval, že v USA a v Evropě jsou za největší světové nebezpečí považováni islámští teroristé. Asad zariskoval a nechal propustit režimem zachycené islámské radikály. Doufal, že se promíchají s rebely a on tak bude moci potlačování demonstrací rámovat „bojem proti terorismu“, případně dokonce, že se k němu v tomto úsilí připojí i USA či Evropa.

Dá se říci, že mu tato sázka vyšla. Postupem času, jak syrská válka nepolevovala a vynucovala pragmatické spojenectví v duchu „přítel mého nepřítele je můj přítel“, se různorodé rebelské skupiny začali slučovat, promíchávat a podporovat. Tzv. umírněná opozice dnes podle některých komentátorů – mimo jiné to tvrdí i vůči Asadovi kritické novinářky Lenka Klicperová, Markéta Kutilová – přestala existovat.

Bylo však zjednodušující vnímat protiasadovské rebely jako příznivce IS a Asada jako jeho hlavního nepřítele. Islámský stát dokázal růst v prvních fázích války mimo jiné proto, že si jej nikdo prakticky nevšímal a neexistovala proti němu účinná opozice. A v pozdějších fázích války byl pro protiasadovské i asadovské síly užitečný v tom smyslu, že bojem proti němu mohli získat podporu svých zahraničních spojenců – USA i Ruska.

Islámský stát se nyní zdá být poražen, ale to může být jenom zdání. Komentátoři upozorňovali na to, že turecký vpád do Sýrie a likvidace kurdských sil, nositeli hlavních bojových operací proti IS povede jen k posílení IS, kterému se takto likviduje účinná opozice. Totéž, jak upozorňuje Smith, platí i pro druhou stranu. Americké útoky na Asada mohou mít stejný důsledek jako pád Saddáma – povedou pouze k tomu, že poskytnou čas pro džihádisty opět nabýt na síle. Jako Bush před ním, i Trump by ve své válce proti teroru dal teroru vyrůst.