Palestinské dějiny jsou ukryty v izraelských archivech, Arabové do nich nemají přístup

Tamárí hledal rodinné dokumenty, fotografie a deníky - tedy klíčové primární zdroje. Pro palestinské historiky píšící o nakbě (katastrofě), což je označení Palestinců pro období, jež následovalo po vzniku Izraele, jsou ale tyto materiály často nedosažitelné.

Při první arabsko-izraelské válce na 700.000 Palestinců přišlo o domovy a miliony jich stále žijí v uprchlických táborech. Podívat se na události z palestinského pohledu není snadné. Když Palestinci opustili nebo byli vyhnáni ze svých domovů - což je nadále předmětem sporů a debat -, ztratilo se mnoho dokumentů. Domovy byly mnohdy vyrabovány či zničeny a s nimi i dopisy, knihy a rodinná alba.

Zachované dokumenty skončily v izraelských archivech. V izraelské národní knihovně je například 30.000 knih označených jako "majetek nepřítomných" osob. Stejně jako další materiály jsou i tyto knihy pro Palestince většinou nedostupné.

Jeden archiv je pro etnografy a demografy obzvlášť zajímavý. Jde o informace tajné bojové organizace Haganah, která se po vyhlášení izraelského státu stala základem jeho ozbrojených sil. Haganah shromažďovala informace o arabských vesnicích, včetně map, počtu obyvatel a záznamů o lidech, na které měla inkriminující materiál, jenž by je mohl přimět k spolupráci. Tyto dokumenty nebyly zdigitalizovány.

"Nejtěžší je dostat se do Jeruzaléma," uvádí Tamárí, který vede institut palestinských studii na Birzajtské univerzitě na Západním břehu, ale nyní učí na Harvardu. I když se do Jeruzaléma dostanete, může být těžké dostat se k nějakým dokumentům jako Palestinec, řekl. Izraelské úřady po Palestincích mnohdy chtějí bezpečnostní prověrku, přestože by materiály měly být podle něj dostupné veřejnosti. "Našel jsem si ale židovské přátele, kteří mi dokumenty donesou," říká.

Mnoho dalších archivů o událostech v roce 1948 je zcela nedostupných, uvádí americký historik původem z Izraele Šaj Hazkani, který učí na Marylandské univerzitě. Většina dokumentů, o kterých hovoří, patří k archivům izraelské armády, ústřednímu sionistickému archivu a státnímu archivu. Část archivů byla v 80. letech odtajněna, ale pak byla veřejnosti opět znepřístupněna. Podle Hazkaniho se tyto dokumenty vztahují zejména k masakrům Palestinců ze strany židovských ozbrojených skupin před vytvořením izraelského státu. Jsou obvykle označeny jako "přísně tajné". Izraelské úřady podle něj v několika případech uvedly, že dokumenty jsou tajné kvůli ochraně soukromí Palestinců.

Palestinský historik s americkým občanstvím Rashid Khalidi, který vyučuje na Kolumbijské univerzitě, uvádí, že dalším úskalím při psaní o první arabsko-izraelské válce je nedostatek materiálů ukazující pohled obětí. "Už máme archivy, které potřebujeme při psaní historie shora. Jde o záznamy pachatelů a jejich pomocníků: Izraele, USA a dalších. Různí historici, převážně Izraelci, už je při psaní použili. K tomu, aby se psaly dějiny nakby zespoda, tedy z perspektivy obětí, dokumenty sice existují, ale nejsou na jednom místě a těžko se hledají," uvádí.

Tamárímu byly dva roky, když jeho rodina v roce 1948 musela opustit Jaffu a nakonec se usídlila na Západním břehu Jordánu. Stejně jako další palestinské rodiny, i jeho opustila domov s pár věcmi a doufala, že se brzy do Jaffy vrátí. "Tři fotografie z našeho života v Jaffě je vše, co máme," uvádí.

Izraelka Eliša Baskinová, které dělá rešerše pro filmové dokumentaristy, izraelské archivy důvěrně zná a v minulosti několikrát pomáhala palestinským akademikům, kteří se k nim nemohli dostat. Pro palestinské výzkumníky existuje řada dalších bariér, nejen otíázka fyzického přístupu, říká. "Řada archivářů - i v menších archivech - má pocit, že dokumenty jim patří, protože mají k dějinám emotivní vztah," řekla Baskinová. "I když nejste Palestinec a neusilujete o nic citlivého, tak tu je protitlak. Dveře nejsou vždy otevřené."

Další překážkou může být, že archivní databáze jsou dostupné pouze v hebrejštině a angličtině, nikoliv arabštině. Když Baskinová hledala informace z roku 1948 o vesnicích okolo Haify, v některých případech se setkala až s 35 různými přepisy názvů vesnicí z arabštiny.

Izraelský státní archiv začal nedávno všechny své materiály digitalizovat. Dosud byla zpřístupněna pouze malá část archivů. K informacím se nelze jinak dostat, jelikož čítárna tohoto archivu je pro veřejnost a odborníky nyní uzavřena. Na webu archivu je 20 milionů dokumentů a o ty které tam nejsou, lze zažádat. Pokud nejde o tajné informace, budou uživateli zaslány mailem. Kancelář izraelského premiéra, která na archivy dohlíží, uvedla v reakci na článek Haarecu, že archivy Palestince nediskriminují, protože o dokumenty se na internetu žádá anonymně.

Institut Akevot pro výzkum izraelsko-palestinského konfliktu, kritizuje Izraelských státních archívů založený na přístuou jen k digitalizovaným dokumentům. Mnoho dříve veřejných dokumentů bylo v průběhu digitalizace znepřístupněno.

Kritický je i izraelský hlavní archivář, Jakov Lozovik. V lednu ve zprávě izraelské vrchní radě archivů napsal, že Izrael s archivními materiály nenakládá v souladu s demokratickými principy, drtivá většina dokumentů nikdy nebude zpřístupněna a celý proces zveřejňování informací je netransparentní.