Sunnitsko-šíitský konflikt? Blízký východ je v zajetí jiného rozdělení

Sýrie a Jemen. Dvě hlavní bojiště, kde se odehrává krvavý boj mezi hlavními mocenskými centry Blízkého východu – sunnitskou Saúdskou Arábií a šiítským Íránem. Zatímco v Sýrii Saúdská Arábie využívá sunnitské rebely, v případě Jemenu je zapojená přímo. Írán na druhou stranu v obou případech využívá vzdálené (proxy) síly.

Obe země ve svém zápasu využívají sektářských ideologií. Írán se dlouhodobě profiluje jako ochránce šiítských komunit. Saúdská Arábie se pokouší stát v čele světového sunnismu a to včetně v evropských zemí. Jejich vzájemný boj o moc lze snadno interpretovat jako sektářský spor mezi dvěma hlavními typy islámského myšlení.

Ačkoliv nelze tyto náboženské sentimenty podceňovat, při bližších pohledu se ukáže, že je jim dávána větší důležitost než jakou mají, tvrdí The New Yorker. Příkladem může být Sýrie. Syrský vůdce Bašár al-Asad se hlásí k alewitům, zvláštní větvi šiítského islámu. Mnohé rebelské skupiny, zvláště ty islamistického ražení, jsou sunnitského vyznání. Nicméně, Asadův režim by nepřežil bez podpory části sunnitské střední třídy.

Nyní je spojencem Asadova režimu Írán, ještě před několika lety to však byly bohaté státy Perského zálivu, které jej sponzorovaly. Asad během americké okupace Iráku posílal do země sunnitské extremisty, kteří napadali Američany i Íránem podporované irácké šiíty. Tito extremisté později zformovali protiasadovskou opozici, v mnoha případech však bojovali proti dalším sunnitským bojůvkám a nikoliv proti Alewitům a šiítským milicím.

Syrská krize je výsledkem série revolucí, známých jako Arabské jaro, ve kterých se jedni sunnité postavili proti druhým. Arabské jaro v Egyptě vyneslo k moci sunnitské Muslimské bratrstvo, které však dnešní vláda vzešlá z vojenského puče považuje za extremistické a nebezpečné hnutí. Egypt, stále majoritní sunnitská zem a vlivný hlas v sunnitském světě vůbec díky své respektované univerzitě Al-Azhar, udržuje kontakty s Asadovým režimem.

Sunnitské rozbroje

Nebezpečí sunnitského extremismu reprezentovaného Muslimským bratrstvem bylo zmiňováno i představiteli Saúdské Arábie, když v roce 2017 uspořádali blokádu Kataru. Obě ropná království se hlásí k jedné z nejpřísnějších větví sunnitského islámu. Ačkoliv Katar má poměrně otevřené vztahy s Íránem, rozhodně se nedá říci, že by sunnitsko/šiítský spor stál v pozadí tohoto konfliktu.

Turecko, jiný aspirant na vůdce sunnitského světa, vede s Íránem jednání ohledně budoucnosti Sýrie, zatímco podniká vojenské operace proti sunnitským Kurdům. V případě kauzy zavražděného sunnitského novináře Džámála Chášukdžího nechává na povrch vyplout informace, které škodí pověsti Saúdské Arábie.

Islámský stát (IS), extremistická sunnitská teroristická organizace, propagoval svůj boj v Sýrii jako boj sunnitů proti šiítům, na samotný Írán a šiítské milice ale soustředil poměrně malý počet útoků a převážně bojoval s jinými sunnitskými organizacemi, včetně dalších islamistických skupin. To neplatí pouze o Sýrii, ale i o Afghánistánu, kde se IS dostal do konfliktu s přísně sunnitským hnutím Tálibán.

Podle The New Yorkeru nelze konflikty na Blízkém východě vnímat jednoduše optikou sektářského sporu mezi sunnity a šiíty proto, že šiíté zde tvoří minoritu. V těch případech, kdy skutečně k jistým sporům mezi sunnity a šiíty to bylo ve chvíli, kdy se sunnitská majoritu cítila být ohrožována šiítskou minoritou, která vystoupala k moci – tak tomu bylo v Iráku či v Sýrii. Nicméně, obě tyto země zároveň odhalují, že mozaika je mnohem pestřejší.

Souboje s šiíty pro většinu sunnitů nedává příliš smyslu, protože jejich podíl na moci je krom jistých výjimek marginální. Na Blízkém východě se odehrávají vnitřní spory mezi jednotlivými frakcemi sunnitů, kteří usilují o vlastní díl koláče. Pokud nebudou tuto dynamiku USA chápat, nepodaří se jim konfliktům zabránit, tvrdí The New Yorker.