Afghánistán má až 4 miliony narkomanů. Jak se jim žije pod vedením Tálibánu?

O skrýši pod mostem Púl Suchta, pod nímž do řeky proudí kábulský odpad, vědí všichni. Kábulané závislí na drogách tam stranou pohledů žijí i umírají. Policie Tálibánu to ale trpět nehodlá a jejích razií přibývá. Tentokrát tam dorazili dva tálibové ozbrojení automaty, aby zatřásli neforemnými postavami zhroucenými mezi hromadami polštářů, pokrývek a pytlů písku, mezi nimiž se válí injekční stříkačky nebo trubičky na šňupání drog.

Po varovných výstřelech tálibové toxikomany nacpou bez jakéhokoli třídění do sanitek, které s nimi zamíří na rehabilitační oddělení Avicennovy nemocnice na bývalé vojenské základně. Doktor Ahmad Zohír Sultání tam může přijmout až 1000 klientů, avšak je to, jako by chtěl vysušit moře kávovou lžičkou. "Drogy jsou tady hrozný problém, jsou tady skoro čtyři miliony narkomanů," řekl.

Podle mezinárodního vyšetřování holduje drogám kolem deseti procent Afghánců, což je největší poměr k počtu obyvatel na světě. "Toto je politika islámského emirátu. Chtějí město zbavit všeho, co ho hyzdí. Dokud tady budeme mít místo, budou je (toxikomany) sem vozit. Dnes máme obsazeno téměř všech našich 1000 lůžek. Pracujeme zdarma, nikdo z nás nedostal čtyři měsíce plat. Doufáme, že se to změní," řekl Sultání.

Rehabilitační pobyt trvá 45 dní a je to hlavně totální abstinence. Muži dny tráví v postelích, ve společných pokojích nebo na chodbách a taky na dvoře, kde se hřejí na podzimním slunci. Máme trochu metadonu pro závislé na opiu, ale nic pro lidi na pervitinu, vysvětluje Sultání.

Ráno do registrační kanceláře přichází šestatřicetiletý Emal. Těžce za sebou táhne nohy a dobrovolník, což je podobně jako ostatní bývalý klient, zakládá kartu. Jméno, jméno otce, ženatý nebo ne, zaměstnaný, závislý na jaké droze, hospitalizovaný v minulosti - tak znějí základní otázky. A Emal odpovídá, že je ženatý, má tři děti, je bez práce, závislý na pervitinu a v nemocnici už byl třikrát, teď počtvrté. Minulý pobyt ukončil před deseti dny.

Na židli dosedl dvaadvacetiletý Bilál Ahmad, ustrašený jako toulavá kočka. I on bere pervitin a byl tady už před rokem nebo rokem a půl. "Jsem rád, že jsem tu zas," říká, ale jeho pohled prozrazuje pravý opak. "Když dá bůh, budeme se moci za 45 dní vrátit domů," dodává.

Následuje pečlivá prohlídka - po drogách se pátrá všude, v záhybech šatů i v botách. "Otevři pusu, víc, vyplázni jazyk," znějí pokyny.

Příchozí jsou pak po šesti odvedeni do sprch, kde dostanou khaki košile, široké kalhoty a mýdlo, nikoli však ručník. Když vyjdou ven, vezmou je do svých hbitých rukou holiči a oholí jim vlasy. Vousy ponechají.

Celé to v nich zanechá dojem, že zapadli do rodiny. Ale je to bratrství poznamenané strachem, mají pokleslá ramena a váhavý krok. Odvedou je do budovy s pokojem pro pět lidí. Ošetřovatelé změří tlak, puls a teplotu.

Sousední noclehárna slouží pro 30 mužů. Jsou rozdílného věku, leží na pokrývkách, jeden hraje dětskou písničku na bambusovou flétnu, druhý ukazuje rukou na ústa a dává tak najevo, že má hlad.

Klinika má zásoby zhruba na rok a poskytuje tři jídla denně, tvrdí Sultání ve skladu s policemi plnými rýže a konzerv. "Jsme tady ve čtvrti se špatnou pověstí. Když Kábul padl 15. srpna do rukou Tálibánu, přišly sem stovky lidí a chtěly nás vykrást. Spolu s pacienty jsme se ale ubránili a odrazili jsme je," popsal situaci lékař.