Čína bedlivě sleduje summit Trumpa s Putinem. Co si od něj slibuje?

Od začátku války se čínský prezident Si Ťin-pching pohybuje na tenkém ledě. Na jedné straně prohlašuje „neutralitu“ a respekt k suverenitě, zatímco na druhé straně Rusku aktivně poskytuje materiální a technologickou podporu. Zároveň posiluje partnerství s Moskvou, které označuje jako „bez limitů“.

Chování Pekingu se řídí třemi propojenými imperativy, Jianli Yang, míní výzkumný pracovník na Harvardově univerzitě. Prvním je zajistit, aby Rusko přežilo jako plnohodnotný strategický partner. Moskva je pro Čínu jediným protipólem Washingtonu napříč eurasií. Je také důležitým dodavatelem energie a surovin za zvýhodněné ceny a partnerem při budování alternativ k světovému řádu, který je zaměřený na Spojené státy.

Druhým imperativem je oslabit vliv USA, aniž by došlo k přímému vojenskému konfliktu. Čínské „mírové návrhy“, které volají po příměří a jednáních, mají za cíl prezentovat Čínu jako zodpovědnou globální mocnost. Zároveň ale nenápadně přesouvají vinu za válku na rozšiřování NATO a „blokovou politiku“ Západu.

Třetím imperativem je zachovat si diplomatický prostor v Evropě a vyhnout se rozdělení ve stylu studené války. Čína se snaží oslovovat evropské lídry a prezentovat se jako nepostradatelný zprostředkovatel stability. Udržováním možnosti podílet se na poválečné obnově Ukrajiny se Peking staví do pozice pragmatického partnera, jehož spolupráce je klíčová pro řešení globálních krizí. 

Summit na Aljašce přináší pro Peking příležitosti i rizika. V nejlepším případě by válka mohla zamrznout s volně vynucovanými podmínkami. To by upevnilo ruské územní zisky, Moskva by zůstala silným partnerem a odvrátila by pozornost Washingtonu. Takový výsledek by mohl vyvolat „sankční únavu“, zejména v Evropě, což by oslabilo jejich vynucování a poskytlo čínským bankám a technologickým firmám více prostoru pro působení v Rusku.

Naopak nebezpečný scénář by mohl nastat v případě, že by dohoda na Aljašce explicitně cílila na čínské ekonomické vazby s Ruskem. Široké sekundární sankce by mohly tlačit na čínské finanční instituce, poskytovatele logistiky a výrobce komponent. Přísnější kontrola vývozu klíčových technologií, jako jsou polovodiče nebo součástky pro drony, by donutila Peking k těžkému rozhodování.

Vedení v Pekingu bude pravděpodobně do summitu podporovat „dialog“, ale bez konkrétních detailů. Zároveň bude soukromě tlačit na Putina, aby se zdržel používání jaderných hrozeb a vyjednal příměří, které by uvolnilo sankce, ale nezpřetrhlo by strategické vazby mezi oběma státy.

Pokud dojde k dohodě, Peking to bude prezentovat jako potvrzení své dlouhodobé podpory dialogu. Pokud by jednání selhala, bude z toho vinit Washington nebo Kyjev, zatímco sám by nabídl účast na obnově Ukrajiny, jakmile „zvítězí rozum“. Tento dvojsměrný narativ pomáhá Číně vypořádat se s hlavním paradoxem: podporou suverenity na jedné straně a umožněním ruské okupace ukrajinského území na straně druhé.

Reakce Evropy na setkání v Aljašce bude mít zásadní vliv na manévrovací prostor Číny. Pokud EU pojme příměří jako příležitost „snížit riziko“ ve vztazích s Čínou, aniž by je zcela přerušila, Peking by mohl oživit obchodní diplomacii a odolat kontrolám technologií vedeným USA. Pokud však evropští lídři usoudí, že Čína získala strategické výhody tím, že umožnila agresi, mohli by prosazovat přísnější exportní kontroly.

Peking se bude snažit ze summitu získat tři hlavní výhody. Zaprvé, zmírnění sankcí, které by umožnilo bankám a dalším subjektům rozšířit transakce s Ruskem. Zadruhé, snížení rizika eskalace, což by Pekingu umožnilo soustředit se na domácí ekonomiku a regionální iniciativy. Zatřetí, zlepší si vztahy s klíčovými evropskými státy, jako je Německo a Francie, kterým nabídne cílenou spolupráci v oblasti ekologických technologií a obnovy.

Peking se nejvíce obává toho, že by byl v dohodě výslovně jmenován a cílen, což by narušilo jeho geopolitický narativ. Pokud by k tomu došlo, Čína by reagovala symbolickým dodržováním pravidel a zároveň by pokračovala v obcházení sankcí prostřednictvím zprostředkovatelů. Zintenzivnila by také své úsilí získat si Evropu a rozvinout dialog s globálním Jihem, aby ukázala svoji konzistentnost.

Pro Peking nejde na Aljašce jen o ukončení války, ale především o formování další fáze světového řádu. Touží po Spojených státech, které jsou zaneprázdněny mnoha závazky, Rusku, které je zachováno jako strategický partner, a Evropě, která zůstává v dosahu čínské diplomacie. Příměří, které by zamrazilo frontové linie, zachovalo vliv Ruska a ponechalo čínské podpůrné sítě nedotčené, by znamenalo tiché, ale významné vítězství.