Chvíle, které vyostřily studenou válku: Situaci zhoršovala Čína i Izrael

Jedním z nečekaných problémů, které s sebou válka přinesla, bylo ozbrojování Číny. První pokusný výbuch vodíkové bomby se silou tří megatun uskutečnila země . června 1967, do "klubu jaderných mocností", po boku USA, Ruska, Británie a Francie, se ale zařadila už v říjnu 1964 prvním jaderným výbuchem.

Peking dlouho odolával silnému tlaku mezinárodního společenství, aby se připojil k moratoriu na jaderné výbuchy. Poslední jaderný výbuch Čína zrealizovala v červenci 1996 a moratorium začala uplatňovat následující den. 

Čínský jaderný program se ale začal rozvíjet už v průběhu 50. let minulého století krátce po nástupu Mao Ce-tunga k moci. Vůdce tehdy prohlásil, že "atomová bomba je velká věc. Pokud ji nemáte, ostatní vás neberou vážně". A v době krize měla jeho slova své opodstatnění.

Na vývoji jaderné zbraně Číňané spolupracovaly se svým tehdejším spojencem SSSR. Spolupráce skončila v roce 1959 poté, co Čína odmítla návrh Sovětů na vybudování společného radiokomunikačního systému a vytvoření společné ponorkové flotily v Tichém oceánu.

Číňané tak odstartovali samostatný jaderný program pod označením Projekt 596, podle roku a měsíce, ve kterém byl spuštěn. Za 32 let Čína uskutečnila celkem 45 jaderných pokusů, 23 explozí se odehrálo ve vzduchu a 22 v podzemí.

Peklo v Izraeli

Studenou válku ale vyostřila i zdánlivě nesouvisející krize, která vypukla v Izraeli. V 19. roce své existence, v roce 1967, měl Izrael za sebou již dvě války s okolními arabskými státy. Zatímco hospodářství bylo v docela uspokojivém stavu, zahraničněpolitická situace židovského státu, jenž byl obklopen nepřátelskými arabskými státy, které nepokrytě usilovaly o "zahnání Židů do moře", byla vyhrocená.

Po hrozbách z arabských států vypukla před 50 lety, 5. června 1967, třetí arabsko-izraelská válka (tzv. šestidenní), ve které Izrael arabské státy porazil a obsadil značná území. Válka zcela změnila mapu Svaté země, zároveň ale znamenala zostření studené války mezi Východem a Západem.

Co předcházelo šestidenní válce? Již několik let docházelo pravidelně ke střetům na izraelsko-syrských hranicích, navíc byla v roce 1964 vytvořena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), v jejíž chartě se otevřeně hovořilo o neplatnosti vzniku Izraele a o nutnosti osvobození Palestiny. Hranice mezi Izraelem a Egyptem na Sinaji byly po válce z roku 1956 monitorovány vojsky OSN.

Konflikt rozpoutal egyptský prezident Gamál Abdan Násir: 15. května 1967 požádal o stažení vojáků OSN ze zón mezi Egyptem a Izraelem, v čemž mu bylo vyhověno, a o šest dní později zablokoval Tíránský průliv a tím i izraelský přístav Ejlat v Rudém moři.

Poté se armády Egypta, Sýrie, Jordánska a Iráku shromáždily na hranicích Izraele a arabští vůdci se předháněli v plamenných výzvách. Násir označil za základní cíl zničení Izraele, tehdejší syrský ministr obrany (a pozdější prezident) Háfiz Asad hovořil o likvidaci sionistické entity v arabské domovině.

Armáda arabských států byla sice početnější než izraelská, kvalita byla ale na straně Izraele. Navíc vojska jednotlivých arabských států působila v podstatě jako samostatné subjekty bez jakékoli koordinace. Arabská vojska hnal do útoku nacionalismus a nenávist k Izraeli, zatímco židovský stát bojoval o holou existenci. Pokud by prohrál, mohlo to znamenat jeho definitivní konec, což bylo velkou psychologickou výhodou Izraelců.

Izrael vytvořil vládu národní jednoty a ministrem obrany se stal jednooký Moše Dajan. Náčelníkem jeho štábu byl pozdější premiér Jicchak Rabin, prvním náměstkem ministra obrany Šimon Peres (tedy dva laureáti Nobelovy ceny za mír z roku 1994). Jedním z vrchních velitelů byl i další budoucí předseda vlády Ariel Šaron, jenž velel oddílům, které jako první dosáhly Suezského průplavu.

Rozkaz k útoku vydal velitel izraelského letectva Mordechaj Hod 5. června v 7:45 izraelského času. Izraelské letectvo (osvědčily se zejména francouzské stíhačky Mirage) zničilo ještě ten den na zemi asi 400 egyptských, jordánských, syrských a iráckých letadel (mezi nimi i několik bombardérů Tu-16) za cenu ztráty asi 20 vlastních letadel. Izrael tak během prvního dne vyřadil nepřátelské letectvo.

Následné tažení na egyptské frontě skončilo 9. června dosažením Suezského průplavu, na jihu byl opět otevřen Tíránský průliv, již 8. června byl dobyt celý Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma a boje byly ukončeny 10. června obsazením syrských Golanských výšin.

Během šesti dnů Izrael obsadil celé jordánské území západně od řeky Jordán a východní Jeruzalém, egyptský Sinajský poloostrov a Pásmo Gazy a syrské Golanské výšiny. V bojích padlo na 6000 Jordánců, 1500 Egypťanů, 1000 Syřanů a 776 izraelských vojáků. Izrael ztratil 40 letadel a 80 tanků, arabská koalice 450 letadel a 1000 tanků.

Válka přinesla mnoho změn. Kromě větší bezpečnosti pro Izrael zvýšení počtu arabských obyvatel židovského státu, ale mimo jiné začalo i osídlování obsazených území, čímž byl vyvolán dodnes živý problém okupovaných území. Špatná ekonomická situace na těchto územích (zejména mezi Palestinci na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy) i řada dalších opatření ale zvyšovala nenávist Palestinců vůči Izraeli a rostla popularita palestinských odbojových skupin v čele s OOP.