Německý nacionalismus je zpět, varuje analytik. Je důvod se bát?

Trvalá síla, která nikdy nezmizela

Německý magazín Der Spiegel přinesl zlověstný titulek „Jsou tady“ doplněný fotografií lídrů AfD Alexandra Gaulanda a Alice Weidelové a věští soumrak kancléřky Angely Merkelové, byť ta vyhrála volby počtvrté za sebou – ale zřejmě naposledy, uvádí analytik. Připomíná, že AfD se snaží bodovat útoky na islám a imigranty, odmítáním multikulturalismu, vymezováním se proti EU a prosazováním bližších vztah s Ruskem.

Gauland, který zastává názor, že je v pořádku oceňovat výkon německé armády v obou světových válkách, bezprostředně po volbách slíbil, že chce „lovit“ Merkelovou, poukazuje Heilbrunn. Za překvapivé nicméně nepovažuje to, že nepokrytí nacionalisté míří s 94 křesly do německého parlamentu - ať jsou názory Gaulanda, Weilandové a celé AfD nechutné -, ale spíše fakt, že se tak nestalo dříve.

„Je snadné vinit z triumfu radikální pravice Merkelovou a současné události,“ pokračuje komentátor. Konstatuje, že kancléřčina Křesťansko-demokratická unie získala 32% hlasů, což znamená více než pětiprocentní pokles oproti volbám v roce 2013, přičemž emotivní rozhodnutí Merkelové z roku 2015 přijmout téměř milion uprchlíků z Blízkého východu a severní Afriky vzbudilo hluboký hněv.

Problém ostatně připustila i sama Merkelová, když loni prohlásila, že nikdo nechce, aby se situace z roku 2015 opakovala, připomíná Heilbrunn. Dle jeho názoru však svalování viny na kancléřku zachází příliš daleko, protože německý nacionalismus představuje trvalou sílu, která byla desetiletí pouze uměle potlačována, ale nikdy zcela vymýcena.

Německý nacionalismus se poprvé objevil v Prusku na počátku 19. století a byl motorem německé moderní historie, uvádí analytik. Poukazuje, že tehdy se mnoho Němců ztotožnilo s myšlenkou sjednocení země, které by ukončilo roztříštěnost německých států a knížectví, přičemž nacionalismus sloužil coby mocná, idealistická síla při vytváření teutonského národa, který by se vyrovnal sousedům jako Rusko či Francie, ne-li je předčil.

„Takový nacionalismus pomohl v roce 1871 ukout jednotné Německo poté, co kancléř Otto von Bismarck zahájil a vyhrál tři po sobě jdoucí války proti Dánsku, Rakousku-Uhersku a Francii“ vysvětluje komentátor. Doplňuje, že brzy se však přidal antisemitismus a německý nacionalismus se zcela vymkl kontrole.

Z lovců se musí stát kořist

Po vzniku Západního Německa v roce 1949 Bonn hlásal kulturu vymezování se vůči nacistické minulosti a první západoněmecký kancléř, legendární Konrad Adenauer, hodlal zemi zakotvit na Západě, přičemž razil maximálně konzervativní heslo „žádné experimenty“, podotýká Heilbrunn. Připomíná, že nacionalismus byl tabu, stejně jako jakékoliv jiné projevy vlastenectví a mnoho západních Němců dokonce odmítalo přiznávat svou národnost a hlásilo se jednoduše k evropanství.

To ovšem neplatilo ve Východním Německu, kde tamní komunistická strana předstírala, že je reprezentantkou národa, jež se stal obětí nacistů a posléze i Západu, a proto zde nebyl prostor pro přiznání viny za holokaust či pokusy plně čelit vlastní nacistické minulosti, vysvětluje komentátor. Deklaruje, že po sjednocení Německa bylo téměř nevyhnutelné, aby se nacionalismus v nějaké formě opět vynořil, jelikož bez studenoválečných omezení, kdy USA představovaly jediného ochránce Západního Německa, se obnovená země mohla vrátit ke svým starým tradicím.

„Nyní tento trend urychluje ničivá práce, kterou odvádí americký prezident Trump ohledně transatlantických vztahů, které byly integrální součástí hluboce obezřetné západoněmecké identity v poválečné éře,“ míní analytik. Za nepříliš překvapivé považuje to, že AfD zaznamenala největší úspěchy na východě, kde ji podpořilo 21,5% voličů, zatímco na západě jen 11%. Krajně pravicoví agitátoři AfD jako Bjoern Hoecke právě na východě brojili proti islámu, Afričanům a americkému vlivu, připomíná Heilbrunn.

„Naše kdysi respektovaná armáda se změnila v zdegenerovanou a multikulturalizovanou odpovědnou sílu ve službách USA,“ cituje analytik slova Hoeckeho naznačující, že Spojené státy po roce 1945 zdevastovaly Němce a naučily je pasivní poslušnosti. Sám si není jistý, zda AfD bude schopná podobné nesmysly prodat široké německé veřejnosti, jelikož již nyní čelí frakčnímu štěpení. Poukazuje, že odcházejí umírněné postavy strany jako spolupředsedkyně Frauke Petryová, která nesouhlasí se stoupenci tvrdé linie a odmítá nacistickou rétoriku i podněcování nenávisti, byť sama uprchlíky nazvala „hromadou hnoje“.

Německé volby tak podle komentátora vznášejí dvě otázky: Zaprvé, dokáže pokračující obliba Merkelové – nebo alespoň bezpečnost a zkušenost, které reprezentuje – neutralizovat nacionalisty? Zadruhé, začne se mnohem asertivnější Německo uchylovat k dobrodružným politickým experimentům? Merkelová každopádně čelí největší výzvě za 12 let u moci a musí z lovců učinit kořist, deklaruje Heilbrunn.