Vojáci v USA a v Rakousku? Velký rozdíl, oni jsou uctíváni, my dostali vynadáno, píše bývalý rakouský voják

Gady se po svém odchodu od vojska vrhl na novinařinu a jako reportér byl poslán do Afghánistánu, kde měl psát reportáž o amerických vojácích. Při té příležitosti se zamýšlí nad tím, jakou pozici má vlastně voják v americké a potažmo rakouské společnosti. V dnešní době chová americká společnost ke svým ozbrojeným silám (ale i policistům nebo hasičům) hlubokou úctu.

Ale ne vždy tomu tak bylo. V 70. letech v důsledku vietnamské války zela mezi americkými vojáky a zbytkem společnosti hluboká propast. Tu se ale povedlo zacelit a dnešní vztah Američanů k vojákům by se dal srovnat s až obřadnou úctou, jaké se vojsko těšilo ve starém Prusku.

Autorovy zkušenosti z Rakouska jsou o něco jiné. V jeho rodině bylo povolání vojáka bráno jako vcelku běžná, jen o něco nebezpečnější profese. Zkrátka jako něco, co je nutné aby moderní společnost mohla bezpečně existovat. Byť i v Rakousku bývá zvykem že se vojáci dočkají různých ocenění a bývalí příslušníci ozbrojených sil bývají například vyznamenáváni na pracovištích.

V roce 2003 si ale Gady prožil i opačnou zkušenost. Zrovna probíhala invaze do Iráku a on byl se svým kamarádem, oba tehdy ještě v uniformě, na prohlídce v jedné vídeňské galerii. Z ničeho nic k nim přistoupila elegantní a dobře situovaná dáma a vyčinila jim, že v takovém oblečení by měli být raději někde v Iráku a ne mezi civilizovanou společností.

Jistá nedůvěra k armádě je dle autora v Rakousku dána historicky. Rakousko prohrálo první světovou válku a po celou dobu druhé světové války bylo okupováno nacistickým Německem. Vojsko má proto pro Rakušany nádech čehosi podezřelého. Rakouští muži navíc stále musí chodit na povinnou vojnu, takže moc dobře vědí že vojenská služba není jen o slávě a cti, ale i o mnoha přízemních a velmi nepříjemných věcech.

Oproti tomu Američané vnímají vojsko jako samý pilíř státu, bez něhož by demokracie a svoboda nemohly existovat. Pro Američany fungují vojáci jako jakýsi symbol, přístav v rozbouřeném společenském moři politických skandálů a každodenních problémů. To vše podporováno uctivým a obdivným způsobem, s nímž tamní média a politici k armádě přistupují.

Na druhou stranu s sebou americký obdiv k vojsku nese i úskalí. Potíží může být například určitá nekritičnost s jakou je přistupováno k názorům vysokých důstojníků a generálů. Ti jsou bráni jako autorita i v oborech, které s armádou přímo nesouvisí. Americký novinář Eliot Cohen to nedávno kritizoval když napsal:“To že jste generál ještě neznamená, že jste expertem na mezinárodní politiku.“.

V Rakousku oproti tomu nejsou vojáci bráni jako záruka demokracie. Tamní vojsko už sloužilo králům, císařům i diktátorům. Všem stejně dobře nebo stejně špatně. Stejně tak není v Rakousku vojenská služba chápána (na rozdíl od USA) jako dobrá výchozí pozice pro budoucí politickou kariéru. Rakouská společnost zkrátka své vojáky respektuje tiše a bezobřadně, byť poněkud vlažně.