Čemu se politici tolik diví? Příval uprchlíků naplno odkryl rozdíl mezi nimi a obyčejnými lidmi

Většina ekonomik západní Evropy roste, nezaměstnanost je rekordně nízká. Na statistiky je radost se podívat. Není důvod ke znepokojení. Přesto většina vládních a tradičních stran ztrácí v průzkumech preference a ve volbách i moc. Politici tradičních politických stran a mnohá často jim nakloněná média nechápou, co se to děje. Jejich politika nese evidentně plody a země rozkvétají. Tak proč ztrácí? Odpověď je jednoduchá: naprosto se přestali mluvit s lidmi a chápat jejich problémy a obavy.

Zlomovým rokem byl rok 2015. Příval uprchlíků naplno odkryl rozdíl mezi politiky a obyvatelstvem. Mnozí lidé měli z přívalu strach. Obávali se zvýšení kriminality a nebezpečí terorismu nebo neúměrné zátěže pro sociální systém. Podobné zkušenosti už v jednotlivých zemích s předešlými uprchlickými vlnami měli. Tradiční politici neměli pro tyto obavy pochopení. Jejich heslem se stala věta kancléřky Angely Merkelové „Wir schaffen das!“, a opozici a lidi, kteří se jejich politice slušně a s jasnými argumenty snažili oponovat, označovali za rasisty, xenofoby, kteří se „snaží zneužít strachu ve společnosti“.

V mnoha případech to byla samozřejmě pravda a mnozí politici na migrační krizi honili levné body. Zároveň však tradiční politici neudělali nic, aby obavy ve společnosti rozptýlili.  Kontroly příchozích byly často chabé, deportace se nedaří a mnozí uprchlíci jsou všechno jiné než tišší a skromní. Mnohá média rétoriku politiků plně převzala a jakoukoliv kritiku jejich politiky tvrdě potlačovala, ba zamlčovala a marginalizovala různé skandály spojené s migrací. O tři roky později nese tato politika své plody nejen pro politiky, ale i média. Ovšem ani při pádu preferencí a důvěry v média se pro mnohé nic nemění.

Příkladem mohou být události v Chemnitz. Po vraždě Němce s kubánskými předky ve městě došlo k demonstracím proti migrační politice. Pokud by kancléřka a média nebyly tolik zamilovány do svojí ušlechtilosti, mohly získat pro ně tolik potřebnou důvěru. Stačilo, aby kancléřka narychlo vyrazila do rozbouřeného města. Nepochybně by čelila silné a bouřlivé opozici a možná i davu, ale také by dokázala, že má odvahu a za svojí politikou si stojí. Média měla o demonstracích informovat objektivně a otevřeně se mělo psát i o vyšetřování celého případu.

Místo toho se jede ve starých kolejích. Média šmahem odsoudila demonstranty jako neonacisty. V rámci objektivity je třeba říci, že holé lebky se v řadách demonstrantů objevovaly, ale rozhodně jich nebyla většina. Naopak. Byla jich spíše hrstka. Ale jsou prostě fotogeničtější než rozzlobení řadoví občané. Angela Merkelová vyjádřila skrze svého mluvčího, nikoliv osobně, pobouření nad vraždou. Ale daleko více ji pobouřily demonstrace a pohrozila tvrdými protiopatřeními. Necitlivější a arogantnější reakce snad už být nemůže. Když uniklo rozhodnutí o vazbě, média se nepodivovala nad tím, jak brutální byl čin, nebo že jeden z vrahů měl více než bohatý trestní rejstřík. Hlavní bylo, kdo to vynesl.

A výsledek? Německým televizím věří jen 30 % Němců. Strana AfD, kterou mnozí politici označují za původce všeho zla, předběhla ve výzkumech preferencí se 17 % tradiční SPD, a stala se druhou nejsilnější stranou v Německu. Ve všech spolkových zemích bývalé NDR, AfD překročila 20 % popularity mezi voliči. Podle mnohých analytiků je jen otázkou času, kdy se tak stane v celém Německu. Merkelová se prý do Chemnitz chystá. Zatím není jisté, kdy to bude. Jisté je, že teď je to pozdě. 

Tento týden nás čekají volby ve Švédsku. Tyto volby budou lakmusovým papírkem. Pokud skutečně uspějí protiimigrační Švédští demokraté, tak jak se předpokládá, bude to více než zvednutý prst nejen pro Německo. Chování švédské vlády a médií bylo ještě korektnější než těch německých.  Vláda například popírá, že na území Švédska jsou tzv. no-go zóny. Přiznala ovšem, že je na jeho území 61 „citlivých míst“, kde je zvýšená kriminalita. Několik dní poté vláda schválila „program pro sociálně vyloučené lokality se zvýšenou kriminalitou“. Překvapivě byl seznam stejný jako seznam „citlivých míst“. Premiér Stefan Löfven prohlásil, že by se společnost o problémech s integrací měla hovořit méně.

Zdá se však, že i v baště politické korektnosti začaly praskat ledy. Před dvěma týdny veřejnoprávní televize SVT pustila reportáž o tom, že více než polovina odsouzených pachatelů sexuálního násilí se narodila mimo Švédsko. V zemi to vyvolalo poprask. Někteří sociální demokraté a členové Levicové strany to označili za sabotáž jejich politiky a snah vlády. Naopak většina obyvatel reportáž pochválila. Podle mnohých podobná kritická a otevřená žurnalistika obnovila jejich důvěru v média.

Je zde však palčivá otázka: není pro tradiční politiky a tradiční média pozdě? Neztratili jejich osobnosti již veškerou důvěru veřejnosti? Naděje tu pro ně rozhodně je. Stačí se podívat na sousední Rakouskou. Rakouští lidovci patřili k jedněm s největších odpůrců V4 za její postoj k migraci. Po nástupu Sebastiána Kurze však strana otočila a stala se naopak silně protiimigrační. V jiných oblastech však lidovci zůstali stejnou tradiční stranou, dokonce i se stejnými tvářemi, a asi nikdo je nepodezírá, přes koalici se Svobodnými, že by byli ohrožením pro demokracii.    

Dokáží však podobný obrat jako rakouští lidovci a švédská veřejnoprávní televize i jiné strany a média? To je složitá otázka. Čím déle bude trvat jejich současná politika a působení současných, často velmi zprofanovaných tváří, tím hůře to půjde. V první řadě je potřeba znovu naslouchat lidem a nebagatelizovat a urážet je za jejich obavy. Je potřeba mluvit o všech problémech, a ne malovat věci na růžovo. Dokud se nepovede otevřená a kritická diskuze bez škatulkování a očerňování oponentů, bude panovat mezi občany a politiky napětí. Zvládnou to? To ukáže pouze čas. Pokud ne, ocitnou se na politickém hřbitově dříve než se nadějí.