Sametová revoluce se neodehrála jen v Česku. Na Slovensku byla pořádně komplikovaná

 Leccos napoví už jen to, že při pátku 17. listopadu se na Slovensku nic zvláštního nedělo. Nikoli sice proto, že by se Slováci neúčastnili protestních akcí vymezujících se proti komunistické moci. Naopak, dá se říct, že Studenti Vysoké školy muzických umění české studenty „předběhli“, protože protestovali už 16. listopadu. Tři sta se jich shromáždilo před Úřadem vlády a požadovalo demokratizaci veřejné moci.

Úplný počátek konce komunismu na Slovensku znamenala Svíčková manifestace za náboženské, ale i obecně občanská práva, která byla tvrdě rozehnána 23. března 1988. Byla to největší akce podzemní církve, která se stala symbolem odporu proti komunismu na Slovensku. Svíčkové manifestaci předcházela ještě podpisová akce, kterou podpořil i kardinál František Tomášek a na Slovensku ji během několika měsíců podepsalo sto tisíc lidí. Náboženský rozměr byl jeden z velkých rozdílů oproti Čechám. Na Slovensku patřili katolíci mezi nejsilnější odpůrce režimu a odboj proti komunistické moci se k náboženství často odvolával. I proto podle jednoho z hlavních disidentů Čarnogurského na podepsalo Chartu 77 jenom pár desítek lidí – většina obyčejných Slováků totiž postrádala v chartě své požadavky spjaté s náboženstvím.

Ovšem jednotný postup disidentům byl komplikován i jinými faktory, jedním z nich byla ztížená komunikace mezi disidenty na Slovensku a v České republice. Bez internetu a mobilů muselo dostačovat pevná linka, ta ale byla pod dozorem státních orgánů. Cestování k osobním setkáním zase bylo pomalé a nákladné a režim disenty pečlivě sledoval.

Většina vůdčích opozičních představitelů byla sdružena ve Verejnosti proti násiliu, což byla slovenská obdoba Občanského fóra. Vůdčích osobností ale bylo mnoho, nikdo se nestal takovou ikonou Sametové revoluce jako Václav Havel v Česku. Symbolické je, že zatímco všude na Slovensku vznikaly odnože Verejnosti proti násiliu, v Košicích jako v jednom z mála slovenských měst založili aktivisté Občanské fórum. Řevnivost mezi disidenty z Bratislavy a Košic se projevila i tím, že byl vyvíjen tvrdý tlak z Bratislavy, aby se-košičtí včlenili do VPN a odešli z Občanského fóra.

Pražský disent měl paradoxně lepší a pravidelnější kontakty se vzdálenějšími Košicemi než s hlavní centrem slovenského disentu v Bratislavě. S košickou buňkou si byl i programově mnohem bližší, protože Košice byly mnohonárodnostní město a disidenti tak nespojovali odpor proti komunistickému režimu s nacionalistickou rétorikou, která spolupráci komplikovala.

Od studentských demonstrací VPN v Bratislavě pořádala jeden protest za druhým, mimo jiné zorganizovala i generální stávku. 29. listopadu přivítala poprvé během revoluce Václava Havla. Ten den také VPN oznámila, že revolucionáři půjdou pěšky do Rakouska. To byl zcela zásadní okamžik, protože obyvatelé Bratislavy na tom byli podobně jako Berlíňané – ostnaté dráty viděli přímo z oken paneláků.

Pochod do Hainburgu patří k přelomovým okamžikům. Obyvatelé Bratislavy byli první, kdo v Československu symbolicky překročili železnou na západ. Během komunismu zahynuly na této hranici desítky lidí, a proto se disidenti rozhodli, že nenáviděný plot pokoří symbolicky 10. prosince, na Mezinárodní den lidských práv. Na lodi plovoucí po Dunaji byly reprobedny ze kterých přitom vyhrával Karel Kryl a Jan Budáj do mikrofonu pronesl i památný výrok „Ahoj Evropo!“ který představoval konec železné opony rozdělující Evropu na východní a západní blok.

Od revolučního ppojení k Mečiarovskému střízlivění

V létě a na podzim roku 1989 ještě disidenti, ať už z řad katolíků, nebo občanské opozice, a také lidé z undergroundu a velmi silného hnutí ochránců přírody držel pohromadě odpor vůči komunistickému režimu, ale ideové rozdíly však předznamenaly rozdílný vývoj na Slovensku a v Česku, který nakonec vedl k rozdělení federace. 17. listopad byl začátkem konce společného státu. Stejně jako v česku i na Slovensku totiž sametovou euforii vystřídala velice rychle praktická politika. Během hledání odborníků na důležité pozice ve státní správě byl klíčový post ministra vnitra, pod kterého by spadala i dokumentace Stb a dalších represivních orgánů. Do konkurzu se přihlásil i nenápadný Vladimír Mečiar, který svými znalostmi všechny okouzlil. Nikoho přitom nezarazilo, kde k nim podnikový právník přišel. Této pozice Vladimír Mečiar využil a velmi rychle se stal nejvlivnějším mužem Slovenska a silně ovlivnil první roky Slovenské republiky, za jejímž osamostatněním stál. S ním je ale také spjaté série korupčních kauz a privatizačních skandálů, které zapříčinily další vlna vystěhovalectví. Lidé sice odcházeli především z ekonomických důvodů, protože hledali lepší zaměstnání, ale mnozí utíkali i z nesouhlasu s politikou Vladimíra Mečiara. Přerod z komunistického na demokratické a samostanté Slovensko se tak rozhodně neobešl bez problémů a i to bude patrně hlavní důvod ambivalentních pocitů mezi řadou Slováků k 17. listopadu.