Italská konference o Libyi bude hlavně o Francii, píše The Economist

Řím má zájem na tom, aby se v někdejší italské kolonii zjednal klid. Libye je důležitým zdrojem fosilních paliv. Podmořský plynovod Greenstream přivádí zemní plyn ze západní Libye na Sicílii. Méně už je ovšem v Itálii vítáno oněch 647.000 migrantů, kteří se na Apeninský poloostrov přes moře dostali od roku 2014. Jejich počet nedávno klesl - za prvních deset měsíců tohoto roku jich do Itálie dorazilo 22.000, tedy o 80 procent méně než loni za stejné časové období. I tak nedávají spát italskému vicepremiérovi a ministru vnitra Matteu Salvinimu, který Itálii de facto vede.

Salviniho čeká spousta práce. Situace v Libyi je neutěšená - země je rozdělená mezi znesvářené milice a mírové rozhovory pod dohledem OSN ztroskotaly. Jedním ze zástupců Libye v Palermu má být Fajíz Sarradž, který vede vládu s podporou OSN. Navzdory svému vznosnému titulu má Sarradž moc fakticky jen o něco málo větší než starosta Tripolisu. Hlavní město drží pod kontrolou pouze s pomocí spřátelených milic. Jedna z nich, která sídlí v nedalekém městě Tarhúna, v srpnu na Tripolis zaútočila kvůli hospodářské rozepři. Než OSN dojednala příměří, bylo zabito přes sto lidí.

Na východě vypadá situace o něco lépe. Vládne zde generál Chalífa Haftar, který podrývá státní instituce sídlící v Tripolisu. Má pod kontrolou východní pobřeží poblíž Syrty, kde leží hlavní libyjské ropné terminály. Ty by měla provozovat státní ropná společnost NOC s centrálou v Tripolisu, nicméně v červnu je obsadili muži generála Haftara a oznámili, že výnosy z nich napříště připadnou konkurenční firmě na východě země. Stáhli se až poté, co Spojené státy vyhrožovaly sankcemi.

Na jihu mezi sebou o nadvládu soupeří milice Tuaregů a příslušníků kmene Tubu. Civilisty mezitím odírají zločinecké gangy ze sousedního Čadu.

Situace v zemi tedy mírové konferenci, lehce řečeno, příliš nehrává. Itálii ovšem více znepokojuje Francie. Řím a Paříž se přetahují o vliv. Itálii zajímá hlavně západ země, kudy vede plynovod a odkud vyplouvají lodě s migranty. Řím pokládá premiéra Sarradže za spojence a údajně zaplatil vojenským vůdcům na západě země za to, že budou bránit migrantům, aby z libyjských břehů vyplouvali k Evropě.

Francie zase raději spolupracuje s generálem Haftarem, který má podle Paříže lepší předpoklady pro stabilizaci země. Francouzská armáda nasadila tisíce vojáků, kteří v oblasti Sahelu, tedy jižního okraje Sahary, bojují v sousedních zemích Libye s islamisty.

Francouzský prezident Emmanuel Macron v květnu hostil představitele Libye na vlastním summitu. Ti na jednáních odsouhlasili, že se volby v neklidné zemi budou konat do 10. prosince. Stanovené datum nebylo realistické - pomineme-li násilnosti, Libye nemá volební zákon. Výsledek pařížské schůzky také podryl autoritu zvláštního zmocněnce OSN pro Libyi Ghassana Salamého, který si přeje, aby se před volbami konala celonárodní konference, z níž by vzešel návrh nové ústavy.

Itálie i Francie jsou motivovány také ekonomicky. Těžba libyjské ropy není nákladná a snadno se dopravuje do Evropy. Energetičtí giganti - Italská společnost Eni a francouzský Total - zde už dlouho soupeři o její těžbu a zpracování. Ze zahraničních energetických firem má největší zastoupení v Libyi Eni, ale Total začíná stahovat její náskok. V březnu Total získal 16procentní podíl z koncese těžby ropy na poli Waha. Bude-li tento obchod doveden do konce, Total by zde za dva až tři roky mohl těžit 400.000 barelů ropy denně.

Výkonný ředitel Eni Claudio Descalzi "zdravou" konkurenci vítá. "(Libye) z ní získává," myslí si. Italská vláda to tak optimisticky nevidí. Účast Francie v zemi, kterou považuje za svou sféru vlivu, nese nelibě. Italští politici Macrona obviňují z toho, že generálu Haftarovi pomáhá pouze v zájmu Totalu.

V Libyi své zájmy prosazují i další země. Egypt a Spojené arabské emiráty vojensky podporují generála Haftara, ve kterém spatřují spojence v boji proti politickému islámu. Rusko, které touží po rozšíření svého vlivu, generála hostilo v Moskvě jako hlavu státu.

Macron a Salvini nyní Libyi využívají ve vzájemném soupeření o vedoucí pozici v Evropě. Mírový proces v Libyi pod patronací OSN trvá sice trýznivě dlouho, ale stále zůstává tou nejbližší vhodnou cestou k úspěšnému rozřešení situace v zemi.