Žena, která porazí Macrona: Ne Le Penová, ale Royalová

Evropská levice je obecně vzato v troskách a Francie, ve které má socialistická strana svou tradici, je toho jasným důkazem. Poté, co se bývalý francouzský prezident Francois Hollande ukázal jako jeden z nejneoblíbenějších v historii Páté republiky, vystřídal jej ve funkci centristický kandidát Emmanuel Macron a jeho nové politické hnutí En Marche!, které jako zázrakem získalo v Národním shromáždění většinu křesel, ačkoliv politologové spíše předvídali kohabitační vládu. Naopak Socialistická strana propadla. Přestože bylo Macronovo vítězství v prezidentském klání vnímáno s nadšením, zvlášť když porazil kandidátku krajní pravice, nyní se francouzští voliči musejí vypořádat s tvrdou realitou.

Vysoká míra nezaměstnanosti, růst cen paliv a v neposlední řadě omezování vlivu odborů a reformy zákoníku práce mají za následek výrazný pokles Macronovy oblíbenosti, což by se mohlo v budoucnu stát triumfem pro levici, která se proti tomu postaví. Tím, kdo by jí mohl pomoct odlepit se od dna, je právě Ségolene Royalová, která není pro Francouze žádnou neznámou. Paradoxně by se tedy tou ženou, která porazila Macrona, nestala šéfka Národního sdružení Marine Le Penová, byť i jí rostou preference ve volbách do Evropského parlamentu.

Důvod je prostý. Royalová totiž není pouze socialistkou, ale umí se dobře vypořádat i s tématy životního prostředí, na které se Macronovi také podařilo získat část voličů, kteří sice souhlasí s postupným přechodem na elektromobily, ale naopak se jim zajídá jeho příliš pravicová politika podobající se thatcherismu v 80. letech. Tito spíše středoví voliči neměli loni příliš na výběr. Jean-Luc Melénchon se jim jevil jako příliš extremistický, a tak se nakonec rozhodli dát svůj hlas radši Macronovi. Zato Royalová by jim dokázala nabídnout perfektní alternativu v podobě socialistické političky, které ale není cizí ekologie. Čili strhne na svou stranu levicové voliče a přebere i část centristů. Macron se tak bude muset opírat pouze o pravicově orientované skupiny, kteří mu ale nezachovají 100 % věrnost. 

Neúspěšná kandidátka na francouzskou prezidentku to ale rozhodně nebude mít tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Někteří voliči si budou pamatovat její neúspěch v boji proti Sarkozymu, který se přeci jenom v závěrečném televizním duelu před volbami ukázal jako mnohem lepší státník, a Macron má přeci jenom lépe propracovaný politický marketing. Navíc si někteří Francouzi budou spíš myslet, že se dávno zapomenutá politička chce pouze zviditelnit, a že jí ve skutečnosti ekologická témata nezajímají. Taktéž je třeba připomenout, že není úplně snadné založit novou stranu, a získat pro ní voliče, nemá-li za sebou dotyčná osoba dostatečné finanční zázemí, v čemž Royalová bývalému ministru hospodářství a bankéři Macronovi rozhodně nemůže konkurovat. Francouzským médiím momentálně řekla, že se definitivně rozhodne až v lednu, čtyři měsíce před eurovolbami.

Socialistický lídr Olivier Faure uvítal myšlenku postavení Royalové do voleb spíše pozitivně. Patrně došel k závěru, že její prohra se Sarkozym byla spíše důsledkem neoblíbenosti Chiracovy vlády, která v podstatě stála jenom na tom, že se proti němu ve volbách 2002 postavil předseda krajní pravice Jean-Marie Le Pen, kdy si většina Francouzů řekla, že radši podpoří pravicového kandidáta, než riskovat opět nové zklamání s levicovou prezidentkou. Podle Faureho je Royalová tou politickou osobností, která dokáže sjednotit jak příznivce tradiční levice, tak i zelené centristy. Je třeba také připomenout, že se v průzkumech veřejného mínění zařadila mezi 6 nejoblíbenějších francouzských politiků, a že se mnohdy ukázala jako populárnější, než samotný Macron.

Ségolene Royalová tématům ekologie nevěnovala pouze svou prezidentskou kampaň, nýbrž i celou politickou kariéru. V roce 2015 dohlížela na průběh Klimatické konference a ve vládě Franocise Hollanda zastávala funkci ministryně životního prostředí a energetiky. Sice opustila své dosavadní místo v Arktidě a Antarktidě, ale přeci jenom ukázalo, že s environmentální politikou myslí vážně, a že netaktizuje. Její dlouhodobé a nekompromisní odmítání herbicidů, což jsou pesticidy používané k likvidaci nežádoucích rostlin, které ale mají podle jejich kritiků negativní dopady na životní prostředí a lidské zdraví, jí zajistilo několik ocenění od ekologických skupin.