30 led od pádu berlínské zdi: Jako prvnímu se otevřela 26letému mladíkovi Aramovi

"Nepřišlo to z čistého nebe. Byla to postupná eroze," říká o posledních letech NDR Radomski, který nálady východních Němců znal velmi dobře, protože potají natáčel reportáže z protirežimních protestů po celé zemi. Ty pak reportér magazínu Spiegel pašoval do západního Německa, kde se vysílaly v hlavních zpravodajských relacích. Že se něco láme, si Radomski jasně uvědomil i díky útěkům mnoha tisíců východních Němců přes Maďarsko a Československo na Západ. "Čekali jsme na odpověď režimu, tedy ti všichni, kdo tu ještě byli, ti čekali v ruinách NDR a říkali si, že se k tomu třeba někdo vyjádří," poznamenává.

Odpovědi se Radomski i ostatní východní Němci dočkali 9. listopadu 1989 krátce před 19:00, kdy člen komunistického politbyra Günter Schabowski na živě přenášené tiskové konferenci kostrbatě a poněkud předčasně oznámil, že občané NDR budou moci bez komplikací cestovat na Západ.

"Řekl jsem: 'Musíme hned vyzkoušet, co to znamená'," vzpomíná Berlíňan, který nedlouho poté s kamarádem vyrazil trabantem k blízkému hraničnímu přechodu Bornholmer Strasse. Když tam dojeli, narazili už na pár dalších lidí. "Šli jsme k přechodu, kde stál osamělý policista, který nám řekl, abychom šli zase domů, že ráno můžeme podat žádost (o cestu za hranice)," líčí Radomski. Sám sebe se v tu chvíli ptal, jak chce policista situaci zvládat, pokud na místo dorazí ještě více lidí. Kolem 20:00 hodiny jich tam podle Nadace berlínské zdi bylo asi 80.

Netrvalo dlouho a začali jasně dávat najevo, co chtějí. "Hlasitě jsme se dožadovali odpovědi na to, jestli je dnes skutečně možné se s platným občanským průkazem NDR dostat do západního Berlína," říká dnes šestapadesátiletý muž. "Bylo tam asi 100 až 200 lidí, kteří požadovali vycestovat do západního Berlína a odvolávali se na Schabowskiho a jeho tiskovou konferenci," vzpomínal na stejné okamžiky v rozhovoru s německými médii i pohraničník Harald Jäger. Nadřízení mu zpočátku radili, ať vyčkává a lidi pošle domů. Když jich ale stále přibývalo a před 21:30 jich na místě bylo už 500 až 1000, bylo jasné, že situace může rychle eskalovat.

Pohraničníci se proto rozhodli přes hranici vpouštět jednotlivce, kteří provokovali a vycestování se dožadovali nejhlasitěji. Domnívali se, že tak tlaku davu uleví. "Pak vyšel plukovník Jäger a řekl: 'Ano, kdo si to přeje, může tak nyní učinit'," vypráví Radomski, který podle svých slov přechodem prošel jako úplně první, a to během krátké chvilky. "Říkali jen: 'Jděte dále, dále'," říká. Do pasu dostal razítko přímo na svou fotku, což - aniž to v tu chvíli tušil - znamenalo, že právě ztratil východoněmecké občanství. Zpátky do NDR se tak teoreticky už nikdy neměl vrátit.

V tu chvíli to ale vůbec neřešil a spíš hledal cestu, kudy dál. "Nevěděli jsme, kde přesně je na mostě Bösebrücke hranice. Byla úplná tma, zima. Až na konci mostu nám pak bylo jasné, že jsme na Západě. Na levé straně jsme tam viděli dva taxíky mercedes," vypráví. Taxikářům překvapeným, kde se tam najednou berou východní Němci, doporučil, aby na místo během noci zajeli opakovaně, protože "tu zrovna otevírají berlínskou zeď".

A měl pravdu. Rozhodnutí pustit na Západ pár jednotlivců totiž tlak na hranici vůbec nesnížilo. "Ten tlak se ještě zvýšil. Občané NDR viděli, že jsme některé lidi nechali vycestovat, a mysleli si, že budou také moci vycestovat," uvedl k tomu později pohraničník Jäger, který nadále marně čekal na příkazy nadřízených. Ve 23:30 se tak rozhodl jednat sám. "Když jsem viděl, co by se mohlo stát, že jsou moji spolupracovníci zahnáni do úzkých a požadavky občanů NDR stále hlasitější, rozhodl jsem se všechno otevřít a kontroly okamžitě zastavit," vylíčil. Obrázky toho, co se dělo pak, rychle obletěly svět. Během příštích 45 minut přes přechod Bornholmer Strasse prošlo do západního Berlína odhadem 20.000 lidí.

Zpátky se nakonec dostal, kdo chtěl - i Radomski, který většinu své první noci na Západě strávil v hospodě ve čtvrti Kreuzberg. "Nemohli všechny ty lidi, co ten den přešli, nepustit zpátky," konstatuje s tím, že jeho zneplatněný pas to ráno nikdo neřešil.

I dnes s odstupem 30 let ho udivuje, jak rychle tehdy věci nabraly spád a jak rychle se komunistickému režimu dění na hranicích zcela vymklo z rukou. "Z dnešního pohledu je to neuvěřitelné, že vlastně stačilo, aby člověk přišel k hraničním přechodu. Udělat to samé rok předtím, tak by na člověka stříleli, nebo by ho přinejmenším zatkli."